Vláda České republiky představila návrh rozsáhlé novely zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen „TŘ“)[1], která má ambici zásadně modernizovat české trestní řízení a trestní právo procesní. Spolu se změnami trestního zákoníku účinnými od 1. 1. 2026, o kterých jsme Vás též informovali[2], a trestního řádu účinnými též z větší části od 1. 1. 2026[3] jde o jeden z nejvýznamnějších legislativních počinů v oblasti trestního práva za poslední roky.

Dne 29. 4. 2026 byla tato novela předložena Ministerstvem spravedlnosti do vnějšího připomínkového řízení, přičemž lhůta pro uplatnění připomínek byla stanovena do 29. 5. 2026. Účinnost novely je navrhována od 1. 7. 2027, když již v tuto chvíli je zřejmé, že legislativní proces k této novele bude odborně i politicky velice rezonovat.

Novela reaguje na aktuální rozhodovací soudní praxi, zkušenosti z aplikační praxe i technologický pokrok v justici. Cílem novely je tak zejména zmodernizovat trestní řízení, když v tomto směru obsahuje novela zásady změny vedoucí k zefektivnění a zrychlení trestního řízení. Níže pak shrnujeme nejvýznamnější změny, které jsou v návrhu novely v této chvíli obsaženy.

Posílení práva na spravedlivý proces: povinnost státních zástupců předložit „exkulpační“ důkazy

Novelou navrhované doplnění § 2 odst. 5 TŘ výslovně ukládá státnímu zástupci v řízení před soudem povinnost nezatajit důkaz svědčící ve prospěch obžalovaného, byť by mu nebyl dříve znám.

Jakkoliv lze tuto povinnost dovodit již dnes (byť účinné znění § 2 odst. 5 TŘ výslovně neupravuje postup státního zástupce, pokud až v řízení před soudem zjistí, že existuje důkaz svědčící ve prospěch obviněného), v návaznosti na povinnost všech orgánů činných v trestním řízení zjišťovat skutkový stav věci bez důvodných pochybností lze dovodit, že existenci takového důkazů nesmí státní zástupce zamlčet, byť jeho důkazní povinnost se vztahuje k prokázání viny obžalovaného.

Výslovné zakotvení této povinnosti tak lze pouze kvitovat, neboť:

• posiluje procesní postavení obviněného a právo na spravedlivý proces;
• snižuje prostor pro „selektivní“ práci s důkazy; a
• přibližuje českou úpravu standardům justice v zahraničí.

Informování veřejnosti a ochrana osob v přípravném řízení

Novela dále reaguje i na současnou mediální realitu trestních řízení. Orgány činné v trestním řízení by měly mít nově možnost informovat o státní příslušnosti podezřelého či obviněného, pokud to bude odůvodněné povahou věci. Důvodová zpráva k tomuto výslovně uvádí, že: „Navržená úprava sleduje zajištění transparentnosti výkonu veřejné moci orgánů činných v trestním řízení, boj proti dezinformacím a případnou eliminaci hrozeb pro veřejnou bezpečnost. Primárně je reagováno na narůstající projevy předsudečné nenávisti, přičítající pravidelně trestnou činnost příslušníkům minorit.“

Jakkoliv zde jde o vyvážení dvou protichůdných principů, a to práva veřejnosti na informace a práva na ochranu soukromí dotčených osob, lze se ztotožnit s tím, že navržená úprava může přispět k předcházení vytváření si mylných názorů pramenících z předsudků, jelikož část veřejnosti tenduje k tomu u každého závažnějšího trestného činu (zejména násilné nebo i majetkové povahy) předpokládá, že takový trestný čin spáchal cizí státní příslušník.

Současně se domníváme, že zveřejněním státní příslušnosti obviněného/podezřelého v odůvodněné věci nebude nikterak zasaženo do práva konkrétní osoby, neboť uvedení informace o státní příslušnosti by dle důvodové zprávy nemělo být spojeno s jinými přímými či nepřímými identifikátory konkrétní osoby.

Zároveň by dle novely mělo dojít k rozšíření ochrany identity v přípravném řízení, a to nově i na osoby podávající vysvětlení a oznamovatele, kteří doposud chráněni nebyli, pokud neměli současně postavení strany trestního řízení nebo svědka.

Konec klasických protokolů? Zvukový záznam jako standard

Jednou z nejpraktičtějších změn novely, která má zefektivnit a zmodernizovat trestní řízení, je revize § 55b TŘ, podle níž má být protokolace hlavního líčení a veřejného zasedání nahrazena zvukovým záznamem s automatickým přepisem.

Za účelem zjednodušení a zrychlení trestního řízení a snížení nákladů s ním spojených se totiž navrhuje protokoly o hlavním líčení nebo veřejném zasedání (případně vazebním zasedání) v listinné podobě nevyhotovovat, pokud je k dispozici zvukový záznam o takovém úkonu spolu s automatickým přepisem pořízeným prostřednictvím technického zařízení. Tento přepis však nebude na rozdíl od protokolu veřejnou listinou a nebude sloužit k důkazním účelům, ale bude pouze orientační pomůckou

Novela zároveň flexibilně reaguje i na možné personální výpadky, když zapisovatelem totiž může být nově i asistent soudce, soudní tajemník nebo justiční kandidát.

Digitalizace spisu a vzdálený přístup

Další krok směrem k e-justici představuje možnost dálkového přístupu ke zvukovým a obrazovým záznamům uloženým v úložišti Ministerstva spravedlnosti, jak je tomu do jisté míry možné již v rámci civilního řízení, neboť v tuto chvíli lze takové záznamy přehrát pouze osobně při nahlížení do spisů u soudu a kopie takových záznamů se „vypalují“ na CD, jejichž pořizování je v dnešní době, kdy je tato technologie na ústupu, neekonomické a problematické.

Posílení ochrany důvěrnosti komunikace mezi obhájcem (advokátem) a obviněným (podezřelým)

S účinností od 1. 1. 2026 trestní řád obsahuje ustanovení § 35a o ochraně důvěrnosti komunikace obviněného s obhájcem, resp. podezřelého s advokátem, včetně výjimky z této ochrany, jestliže obsahem komunikace není poskytování právních služeb, a to včetně toho, že informace získaná porušením důvěrnosti komunikace nesmí být v trestním řízení použita, s výjimkou případu, kdy se použití takové informace v trestním řízení dovolává sám podezřelý nebo obviněný.

Tím byla zčásti odstraněna vada české právní úpravy, na kterou bylo upozorněno v rozhodnutí ESLP ve věci Černý a ostatní vs. Česká republika, o kterém jsme Vás již dříve informovali[4], v němž ESLP judikoval, že tuzemská právní úprava není dostatečně jasná, předvídatelná a neobsahuje dostatečné záruky k ochraně privilegované komunikace mezi advokátem a obviněným.

Na § 35a TŘ nicméně dnes nenavazuje úprava, která by stanovila konkrétní postup, podle něhož dotčená osoba může v trestním řízení podat návrh na odstranění důvěrné komunikace ze spisu, jakož i účinný prostředek nápravy, pokud takovému návrhu orgán činný v trestním řízení nevyhoví.

Tuto situaci má řešit právě nově navržený § 35b TŘ, který zavádí procesní nástroj, kterým se může obviněný nebo jeho obhájce domáhat vynětí důvěrné komunikace ze spisu. Jedná se tak o další reakci na rozhodnutí ESLP ve věci Černý a ostatní vs. Česká republika.

Podle nového § 35b TŘ by měli mít obviněný (podezřelý) nebo obhájce (advokát) právo navrhnout, aby jimi označené záznamy obsahující takovou komunikaci byly ze spisu vyňaty s tím, že dokud o takovém návrhu nebude pravomocně rozhodnuto, platí presumpce důvodnosti takového návrhu, tedy s označenými listinami nebo záznamy dat je třeba nakládat tak, jako by chráněnou komunikaci obsahovaly.

Je však třeba uvést, že ani navrženým § 35b TŘ není recentní rozhodnutí ESLP v českém právním řádu zcela reflektováno a český právní řád uveden do souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod , čehož si je zákonodárce vědom, když v důvodové zprávě přiznává, že: „V této novele se provádí pouze nezbytná provazba na § 35a tr. ř., předkladatel si je nicméně vědom širších dopadů judikatury ESLP na právní řád, proto předpokládá, že následně bude legislativně (v rámci předpisů ve své gesci) řešit další s tím spojené otázky, zejména pokud jde o vymezení okruhu subjektů, jejichž komunikace je chráněna, a úpravu postupů při zajištění chráněné komunikace a při třídění zajištěných listin a elektronických.“.

Příkaz k pátrání za účelem doručení písemnosti

Novela dále navrhuje zakotvit nový institut příkazu k pátrání za účelem doručení písemnosti, jejíž doručení je potřebné pro řádné provedení trestního řízení.

Stávající právní úprava normuje toliko institut předvedení, jenž je však primárně určen k zajištění účasti osoby při výslechu. V praxi je z důvodu absence jiných možností někdy tento institut využíván i k tomu, aby osoba byla předvedena k výslechu za účelem zjištění, kde se zdržuje a jaké jsou její kontaktní údaje, přičemž je jí zároveň doručena relevantní písemnost. Takové využití institutu předvedení však zejména v případě, že je osoba předváděna před soud, vede k neefektivnímu vynakládání finančních i personálních zdrojů Policie České republiky (eskorty k místně vzdálenému soudu). Současně je takový postup zbytečně invazivní i vůči dotčené osobě.

Příkaz k pátrání po osobě za účelem doručení písemnosti by tak měl umožnit v odůvodněných případech realizovat doručení písemnosti prostřednictvím Policie České republiky (případně po předvedení na nejbližší služebnu Policie České republiky, neposkytne-li osoba potřebnou součinnost). Vytvoření takového institutu je žádoucí jednak z důvodu hospodárnějšího využití kapacit Policie České republiky, jednak z hlediska minimalizace zásahů do práva na osobní svobodu osoby, jíž je písemnost doručována.

Počátek běhu lhůty pro podání stížnosti v kontextu judikatury Ústavního soudu

Podle § 143 odst. 1 TŘ platí, že stížnost proti usnesení se podává ve lhůtě tří dnů od jeho oznámení, které se provádí podle § 137 odst. 1 TŘ buď vyhlášením v přítomnosti oprávněné osoby, nebo doručením opisu usnesení.

S ohledem na judikaturní praxi Ústavního soudu[5], podle níž počátek běhu lhůty k podání stížnosti plyne až od doručení opisu usnesení, neboť je potřeba, aby se osoby oprávněné podat stížnost podrobně seznámily s důvody, pro které bylo usnesením rozhodnuto.

Proto skutečnost, zda osoba oprávněná podat stížnost byla vyhlášení takového usnesení přítomna, nepovažoval Ústavní soud za významnou, což však fakticky kolidovalo se zněním zákona.

Novelou se proto navrhuje změna § 143 odst. 1 TŘ, podle něhož třídenní lhůta pro podání stížnosti začne běžet až doručením opisu usnesení, čímž se reflektuje judikatura Ústavního soudu do zákonného textu a posiluje právní jistota účastníků řízení.

Odvolací řízení a zásada bezprostřednosti

Jedním z věcných témat rekodifikace českého trestního řádu je mj. rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu. Část odborníků navrhuje rozšíření apelačního prvku v tom smyslu, aby odvolací soud mohl sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn, resp. uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně, pokud odvolací soud v potřebném rozsahu provede znovu dokazování nebo je doplní, zejména jde-li o důkazní prostředky, které jsou rozhodující pro odsouzení obviněného.

Toto dnes možné není, neboť podle § 259 odst. 5 TŘ odvolací soud nemůže (i kdyby měl dostatečný skutkový podklad pro vlastní rozhodnutí ve věci) sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn, resp. nemůže sám uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně (§ 225 odst. 2 TŘ; obžalovaného nelze uznat vinným těžším trestným činem, než jaký mu kladla za vinu obžaloba nebo na jaký byl upozorněn soudem podle § 190 odst. 2 TŘ nebo § 225 odst. 2 TŘ).

Na této skutečnosti pak sice nic nemění ani předmětná novela, reaguje však na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 2980/22, z dne 21. 3. 2023, v němž se Ústavní soud zásadním způsobem odchýlil od do té doby ustálené judikatury vymezující roli odvolacího soudu. Ústavní soud v tomto nálezu totiž připustil, že odvolací soud může zavázat soud prvého stupně k tomu, aby obžalovaného uznal vinným určitým trestným činem v případě, že odvolací soud ve veřejném zasedání o odvolání při zachování všech garancí kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu zopakuje důkaz či důkazy, z nichž soud prvého stupně tato skutková zjištění učinil, a změní odpovídající skutková zjištění, přičemž dospěje k závěru, že možnosti dokazování již byly vyčerpány, skutkový stav byl v rozsahu nutném pro rozhodnutí zjištěn bez důvodných pochybností a je na místě vydat takové rozhodnutí, které sám vydat nemůže z důvodu zákonné překážky ve smyslu § 259 odst. 5 TŘ. Soud prvního stupně je v takovém případě povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl ustálen odvolacím soudem, nevyžádá-li si procesní vývoj doplnění dokazování.

Ústavní soud v nálezu doslova uvedl, že „ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil soudu prvého stupně a zavázal jej k tomu, aby obžalovaného uznal vinným určitým trestným činem.“, čímž však došlo k prolomení základní právní zásady zákazu zhoršení postavení obžalovaného a zásadnímu oslabení role nalézacího soudu.

Jakkoliv se citovaným nálezem Ústavní soud snažil limitovat známý „justiční ping-pong“, některé odvolací soudy začaly závěry tohoto nálezu využívat k tomu, aby nalézací soudy zavázaly skutkovým stavem tak, jak jej zjistily, s konstatováním, že již není třeba provádět žádné další důkazy, a dávat nalézacím soudům pokyny, jak mají o vině rozhodnout. Tím však z nalézacích soudů de facto učinily písaře svých vlastních rozsudků, přičemž soudci nalézacího soudu sice s názorem odvolacího soudu nemusí souhlasit, nicméně jim nezbývá, než se tomuto názoru podřídit. Tím se však dostávají do vnitřního konfliktu se zásadou nezávislosti, nestrannosti a spravedlivého rozhodnutí, k němuž se soudci ve svých slibech zavazují.

Na tuto recentní justiční praxi tak reaguje nově navrhovaný § 259 odst. 6 TŘ, podle něhož by platilo, že odvolací soud nesmí zavázat soud prvního stupně k hodnocení důkazů ani ke konkrétním skutkovým závěrům. Řečeno jinak, odvolací soud by sice i nadále mohl vznášet výhrady i ke skutkovým otázkám, se kterými by byl nalézací soud povinen se vypořádat, nemohl by však soud prvého stupně zavázat, jak má důkaz hodnotit, ani jej zavázat určitým jím zjištěným skutkovým stavem. Předpokladem uplatnění takových výhrad ze strany odvolacího soudu směrem k soudu nalézacímu však je, že odvolací soud sám provede potřebné důkazy, o nichž má pochybnosti, jinak je vázán hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem.

Navrženým § 259 odst. 6 TŘ by tedy došlo, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou bezprostřednosti, k opětovnému posílení role nalézacích soudů a k eliminaci snah o rozšíření apelačního prvku, čímž by rovněž došlo k posílení práva obžalovaného na spravedlivý proces, neboť o vině obžalovaného může rozhodnout jen soud prvního stupně na podkladě důkazů před ním provedených a po jejich pečlivém vyhodnocení, pročež nelze připustit, aby nalézacímu soudu soud předem přikázal, jak má důkazy posuzovat.  

Závěr

Novelu lze z velké části hodnotit vysoce pozitivně, neboť je zjevné, že drtivá většina navržených změn reaguje na potřeby aplikační praxe a uvedení zákonných ustanovení do souladu s rozhodovací soudní praxí, čímž má dojít k zásadní modernizaci trestního řízení.

Predikovat budoucí vývoj této novely, jakož i samotné české trestní legislativy, lze pouze velice obtížně, neboť již v minulosti zde bylo velké množství různých předpokladů, názorů, hodnocení, a  očekávání, které se však leckdy nevyplnily či se nepodařilo dotáhnout do zdárného konce. Je však třeba přiznat, že řada navržených změn by měla na podobu trestního řízení vysoce pozitivní efekt.

Zároveň je však potřeba si přiznat, že rozsáhlé novely trestního řádu, který nabyl účinnosti již 1. 1. 1962 a jenž byl do dnešního dne již více než 100x novelizován, jakkoliv nepochybně modernizující trestní řízení a přibližující české trestní právo procesní evropským standardům, jsou řešením pouze polovičatým a dočasným, neboť rozsáhlá rekodifikace trestního práva procesního, tj. vytvoření zcela nového trestního řádu, je již desítky let naspadnutí a představuje nejzásadnější legislativní úkon v odvětví trestního práva, který nemůže být naplněn ani sebelepší a sebeobsáhlejší novelou trestního řádu.

Tým AK Sudolská

---

[1] https://odok.gov.cz/portal/veklep/material/KORNDTLGYDBL/.

[2] https://www.aksudolska.cz/zajimavosti-z-prava/velka-novela-trestniho-zakoniku-promlceci-doba-vrazdy-se-zvysila-na-30-let/.

[3] https://advokatnidenik.cz/2026/01/01/velka-novela-trestnich-predpisu-zasadni-zmeny-tykajici-se-trestniho-prava-procesniho/-.

[4] https://www.aksudolska.cz/zajimavosti-z-prava/eslp-ceska-pravni-uprava-porusuje-pravo-na-duvernost-komunikace-mezi-obhajcem-a-jeho-klientem/.

[5] srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 102/24, ze dne 5. 3. 2024 či nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1001/24, ze dne 15. 5. 2024.

Další články