Evropský soud pro lidská práva ve věci Černý a ostatní vs. Česká republika[1] judikoval, že Česká republika porušila práva stěžovatelů (celkem 5 tuzemských advokátů) na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)[2].

Podstatou porušení bylo  založení jejich e-mailové komunikace s obžalovaným (klientem) do trestního spisu, kdy  v této souvislosti došlo i k porušení  práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy.

ESLP v tomto ohledu konstatoval, že tuzemská právní úprava není dostatečně jasná, předvídatelná a neobsahuje dostatečné záruky k ochraně této privilegované komunikace. Současně ESLP podotkl, že došlo rovněž k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když jim Ústavní soud ČR v řízení o ústavní stížnosti nezaslal k vyjádření písemné podání České advokátní komory, které žádala přiznání postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem.

Skutkové okolnosti kauzy:

Stěžovatelé byli obhájci klienta, proti kterému orgány činné v trestním řízení vedly dvě související trestní řízení. V roce 2016 při vyšetřování první trestní věci policie zajistila při řádné domovní prohlídce klienta jeho elektronická zařízení (chytrý telefon a tablet), ze kterých následně extrahovala přes 20 000 stran materiálu včetně korespondence mezi ním a jeho obhájci-stěžovateli.

Tuto korespondenci posléze Městský soud v Brně, který rozhodoval ve druhé trestní věci klienta, založil do spisového materiálu, a tím umožnil, aby se s ní seznámilo jak státní zastupitelství, tak policie, aniž by přitom Městský soud v Brně zhodnotil, zda je tato korespondence pro věc relevantní. Tímto postupem bylo flagrantně porušeno právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v rámci něhož platí i zvýšená ochrana důvěrnosti komunikace mezi klientem a jeho advokátem, jež je zaručena právě čl. 8 Úmluvy[3].

Stěžovatelé i jejich klient se proti tomu postupu ohradili a neúspěšně usilovali před tuzemskými soudy, včetně Ústavního soudu, o vynětí této komunikace ze spisového materiálu a o její skartaci. Ústavní soud[4] totiž rozhodl, že právo na zachování důvěrnosti komunikace není právem advokáta, ale projekcí práva obviněného, pročež „Nejde tedy o právo obhájce – advokáta, a tím spíše nejde o základní právo zaručené či chráněné Listinou nebo Úmluvou, k jejichž ochraně je Ústavní soud povolán především. Shora popsaným jiným zásahem orgánu veřejné moci tak nemůže být porušen zákaz zneužití práv či překročena možná omezení (čl. 17 a 18 Úmluvy), tvrzená základní lidská práva a svobody (čl. 7 a 10 Listiny, čl. 8 Úmluvy) ani právo na svobodnou volbu povolání (čl. 26 Listiny)“.

Navíc, v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud obdržel návrh České advokátní komory na přiznání postavení vedlejšího účastníka, který obsahoval mj. i názor České advokátní komory na význam zajištění ochrany privilegované komunikace mezi advokáty a jejich klienty, jenž však nezaslal k vyjádření stěžovatelům, resp. jejich právním zástupcům.

Paralelně s tímto řízením stěžovatelé vedli také civilní řízení o náhradu újmy proti státu za nesprávný úřední postup, kde někteří z nich též obdrželi omluvu, když bylo civilními soudy shledáno pochybení v předmětném postupu Městského soudu v Brně. V dubnu roku 2025 pak Nejvyšší soud v kauze klienta stěžovatelů rozhodl, že nesprávné založení citlivých dat do spisu je porušením práva na soukromí.[5]

Řízení před ESLP:

ESLP se v prvé řadě zabýval tím, zda je stížnost přijatelná, tedy zdali stěžovatelé vyčerpali jim dostupné prostředky nápravy. V tomto ohledu připomněl, že účinný prostředek nápravy proti zásahu v těchto případech musí umožňovat přezkoumání zákonnosti vytýkaného jednání a vést k vynětí či zničení materiálů, bylo-li jednání shledáno protiprávním.

České právní prostředí však civilním soudům neumožňovalo nařídit vynětí či zničení komunikace z trestního spisu, když Městský soud v Brně opakovaně odmítl stěžovatelům vyhovět a korespondenci z trestního spisu odstranit, a stěžovatelé tak nemohli rozumně očekávat, že by po rozhodnutí civilních soudů obrátil a komunikaci odstranil, když tak ostatně mohl učinit i sám z vlastní iniciativy, což však Městský soud v Brně nikdy neučinil. ESLP tak vzal na zřetel, že české civilní soudy, na rozdíl od trestních soudů vč. Ústavního soudu, uznaly protiprávnost postupu Městského soudu v Brně spočívající v založení e-mailové komunikace obhájců s obžalovaným zajištěné při domovní prohlídce do trestního spisu, přičemž podotkl, že „Ochrana poskytovaná komunikaci mezi advokátem a klientem by postrádala smysl, pokud by se nevztahovala na elektronickou komunikaci uloženou na zařízeních advokáta či klienta.“.

Ve vztahu k samotnému obsahu stížnosti se ESLP zaměřil primárně na posouzení oprávněnosti daného zásahu, který lze ospravedlnit podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy pouze, je-li v souladu se zákonem, sleduje legitimní cíl a je k dosažení tohoto cíle v demokratické společnosti nezbytný. V tomto konkrétním případě ESLP zkoumal, zda česká právní úprava ohledně vynětí dat ze zajištěných elektronických zařízení je dostatečně jasná a předvídatelná pro adresáty a zda obsahuje dostatečné záruky k ochraně důvěrnosti komunikace mezi advokáty a klienty.

Dospěl přitom k tomu, že nikoliv, a to zejména z důvodu nepředvídatelnosti kvůli nejasnému rámci a absenci dostatečných procesních záruk stran ochrany privilegované komunikace na zajištěných elektronických zařízeních, neboť česká právní úprava neobsahuje jasný a výslovný zákaz nakládání s privilegovanou komunikací na zajištěných elektronických zařízeních v rámci trestního řízení. Jinými slovy, v ČR neexistuje právní úprava pro nakládání s privilegovanou elektronickou komunikací, jejíž účinky jsou předvídatelné pro adresáty, a proto tato česká právní úprava nevyhověla požadavku, že zásah musí být v souladu se zákonem ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

Zásah do práv stěžovatelů tak neměl dostatečnou oporu ve vnitrostátním právu, čímž došlo k porušení práva stěžovatelů na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy.

K nemožnosti stěžovatelů domoci se vynětí a odstranění chráněné komunikace z trestního spisu ESLP poznamenal, že právo na účinný prostředek nápravy si žádá existenci jasného a předvídatelného postupu umožňujícího přezkoumání zákonnosti založení privilegované komunikace do spisu s možností domoci se jejího vynětí a zničení. Český právní řád však takový postup nezná, a proto stěžovatelé neměli v rozhodné době k dispozici žádný účinný prostředek nápravy v rozporu s čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

Nad rámec výše uvedeného ESLP akcentoval, že v rámci výkonu předmětného rozhodnutí je vhodné, aby (alespoň) dodatečně došlo k vynětí komunikace stěžovatelů s klientem z trestního spisu.

Pokud jde o návrh ČAK a jeho nepřeposlání stěžovatelům k vyjádření, ESLP uvedl, že tato písemnost obsahovala nové argumenty, s nimiž se mohl vypořádat už jen Ústavní soud. ESLP přitom nepovažoval za rozhodující, že toto podání nemělo na výsledek věci žádný vliv, ani že obsahovalo argumenty ve prospěch stěžovatelů a ani že jejich právní zástupce mohl online nahlédnout do spisového materiálu a s podáním se seznámit. ESLP poukázal v rozhodnutí na zásadu kontradiktornosti, která je součástí práva na spravedlivý proces, z níž vyplývá právo stěžovatelů dostat příležitost na podání ČAK reagovat, a tedy povinnost soudů toto podání zaslat jejich právním zástupcům napřímo.

Jelikož se tak v tomto případě nestalo a Ústavní soud dostatečně nevysvětlil důvody, proč to nepovažoval za nutné, došlo dle názoru ESLP rovněž k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Závěr:

Rozhodnutí ESLP, který seznal porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, včetně práva na obhajobu, práva na respektování soukromého života a práva na účinný opravný prostředek dle čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy z důvodu zařazení korespondence obhájců s klientem do jeho trestního spisu, nadto v jiné trestní věci, než při které byla korespondence získána, bylo zcela namístě.  

Na první pohled je totiž zřejmé, že výše popsaným postupem Městský soud v Brně porušil práva stěžovatelů a zasáhl do svobodného výkonu advokacie, a je tak pouze s podivem, že tuzemské soudy, včetně soudu Ústavního, tento protiprávní zásah do ústavně garantovaných práv po dlouhodou dobu aprobovaly, a protiprávnost musel konstatovat až Evropský soud pro lidská práva (byť v mezičase tak již konstatovaly civilní soudy).

Nelze totiž připustit, aby komunikace mezi obhájcem a jeho klientem, která je jedním z klíčových aspektů práva na obhajobu, a jež spadá pod ochranu „soukromého života“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy[6] a požívá dokonce zvýšené ochrany[7], kdy v českém právním prostředípožívá ochrany například při nařízeném odposlechu či sledování elektronické komunikace, byla prolomitelná jinými zásahy státu, například prostřednictvím domovní prohlídky.

Z pohledu práva na obhajobu je přitom v tomto případě klíčové především narušení důvěrnosti komunikace mezi obžalovaným a jeho obhájci, když tímto postupem Městský soud v Brně nejednal jako nestranný arbitr, nýbrž poskytl státnímu zastupitelství nesporně procesní výhodu, a z pozice své nadřazené moci v soudním řízení se fakticky stal jejím pomocníkem.

Nově (od 1. 1. 2026) pak trestní řád v ust. § 35a zakládá ochranu důvěrnosti komunikace obviněného (i podezřelého) s obhájcem, ve kterém se stanoví, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny zachovávat důvěrnost informací sdělovaných mezi obviněným a obhájcem jakýmkoli způsobem, zejména ústně, elektronicky nebo v listinné podobě, ať již přenášených, nebo uchovávaných v soukromí. Ochrana důvěrnosti se však nevztahuje na případy, kdy obsahem komunikace není poskytování právních služeb. Také je v odst. 3 tohoto ustanovení výslovně uvedeno, že informace získaná porušením důvěrnosti komunikace nesmí být v trestním řízení použita, s výjimkou případu, kdy se použití takové informace v takovém případě dovolává sám podezřelý nebo obviněný.

Do 31. 12. 2025 však česká právní úprava neosahovala dostatečné záruky soukromí komunikace chráněné mlčenlivostí v případech týkajících se nahlížení do dat ze zabavených elektronických zařízení, jak tvrdili ve své stížnosti stěžovatelé a což potvrdil i ESLP, který českou právní úpravu označil za nepředvídatelnou, nejasnou a neobsahující dostatečné záruky pro ochranu privilegovaných údajů na zabavených elektronických zařízeních.

V tomto ohledu tak bude zajímavé sledovat, zda bude výše uvedené ustanovení dostačující, popř. jakým způsobem ještě zákonodárce zjedná v právním řádu nápravu, k níž je Česká republika podle čl. 46 Úmluvy povinna, a to s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí ESLP bylo předání Výboru ministrů Rady Evropy k výkonu dohledu podle čl. 41 a násl. Úmluvy.

Tým AK Sudolská

---

[1] https://hudoc.echr.coe.int/eng#{%22itemid%22:[%22001-247564%22]}.

[2] https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-209.

[3] srov. KRATOCHVÍL, Jan. Kapitola XVIII [Právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 EÚLP)]. In: KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal, ŠIPULOVÁ, Katarína, HUBKOVÁ, Pavlína, KMECOVÁ, Marie, KOVALČÍK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1245.

[4] Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4342/18.

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1849/2024.

[6] Altay proti Turecku, Rozsudek ESLP z 9. 4. 2019, č. 11236/09.

[7] Versini-Campinchi a Crasnianski proti Francii, rozsudek ESLP z 16. 6. 2016, č. 49176/11.

Další články