Jen málokterý právní předpis dostal v posledních měsících takové množství mediální pozornosti jako Chat Control. Politikou Evropské unie a na ni navazujícím legislativním vývojem si za dobu své existence vysloužil mediální zkratku a nálepku kontroverzního „šmírovacího“ zákona, který se zaštiťuje zvýšením ochrany dětí na internetu a digitální bezpečnosti. Je ale takový závěr správný a spravedlivý? O tématu Chat Control, jeho historickém vývoji a kritice ve světle zásahů do soukromí pojednávají také naše předchozí články na webu.[1]

Pro úvod je nutné odlišit dvě skutečnosti, neboť název Chat Control souhrnně označuje prozatímní výjimku z ePrivacy směrnice[2] (Chat Control 1.0[3]) a zároveň návrh na komplexní Nařízení o prevenci a potírání zneužívání dětí online (Chat Control 2.0). Prvním zmíněným je platná a účinná výjimka, která na rozdíl od navrhovaného nařízení neukládá poskytovatelům povinnost zajistit a provádět detekci sledovaného obsahu (o tomto níže). Platnost výjimky skončila ke dni 3. 4. 2026 a v červenci tohoto roku byla unijními orgány obnovena do 3. 4. 2028.

Boj proti sexuálnímu zneužití dětí v online prostředí je bezesporu naléhavým veřejným zájmem, který v době stále častější sexualizace dětského obsahu na sítích nabývá na urgenci a společenské důležitosti. Na druhé straně však stojí objektivní riziko narušení soukromí jednotlivců a plošného skenování privátních komunikací bez zákonných limitů ze strany největších poskytovatelů digitální komunikace. Sleduje průlomová legislativa legitimní (byť možná zástupný) cíl a kritérium potřebnosti a vhodnosti, nebo se naopak jedná o flagrantní prolomení do relativně široké sféry veřejných subjektivních práv jednotlivce?

Současná podoba Chat Control umožňuje poskytovatelům elektronických komunikačních služeb (mezi které lze podřadit velké společnosti typu Meta, Microsoft nebo Google) na dobrovolné bázi využívat nástroje pro detekci závadného obsahu CSAM (Child Sexual Abuse Material) v interpersonální komunikaci. Detekce materiálu zobrazujícího pohlavní zneužití dětí nicméně není jednotnou kategorií, jelikož se dále dělí dle zvoleného způsobu analýzy takového závadného materiálu (některé analytické činnosti vykonávají také jazykové modely – systémy umělé inteligence). Za zmínku zde stojí, že jednotlivé nástroje pro detekování vykazují jinou úroveň chybovosti (falešně pozitivní výsledky) a tedy jinou intenzitu zásahu do soukromí elektronické komunikace. V tomto ohledu byla jedním z nejdiskutovanějších bodů spor, zdali a příp. za jakých podmínek má být legislativně ukotvena možnost poskytovatelů kontrolovat obsah komunikace s technologií koncového šifrování (end-to-end encryption).

To může otevírat dveře pro přistoupení k oslabení šifrování či přímo oprávnění analyzovat zprávy v zařízeních uživatelů v těchto aplikacích, což je problematické zejména proto, že takové opatření dopadá na všechny bez rozdílu (nehraje roli, zdali se někdo nachází v procesním postavení podezřelého). Předmětný zásah do soukromí pak může spočívat v samotné existenci kontrolního mechanismu. Jak bylo dříve judikováno Evropským soudem pro lidská práva v případu Klass a ostatní proti Německu: „Jednotlivec může být za určitých okolnosti v postavení oběti porušení Úmluvy z důvodu prosté existence zákona, který povoluje tajné sledování, aniž by musel prokázat, že toto opatření bylo skutečně použit“.[4]

Šifrování je vlastností dané služby, nikoli uživatelské rozhraní jednotlivého „odběratele“ této služby. Zásah proto nenastává odhalením konkrétního obsahu, nýbrž již umožněním komunikaci monitorovat. Lze argumentovat, že takový zásah se odehrává již dnes skrze schválenou směrnicovou výjimku, avšak ta je dobrovolná, dočasná a koncové šifrování komunikace z působnosti vylučuje. Případný zásah by se přesunul z komunikačního kanálu do zařízení samotného, tedy do prostoru náležejícího v rámci digitálních práv výhradně do soukromí jednotlivce.

Vyvstávající otázkou, která pravidelně zaznívá ze stran zájmových sdružení a občanských skupin, zůstává, nakolik je dobrovolnost v mantinelech latentního tlaku politiků, veřejnosti a bezpečnostních složek na online poskytovatele komunikace dobrovolností rovněž fakticky. S tím souvisí obava, po jakou dobu jsou údaje uchovány, jakým subjektům jsou zpřístupněny a jak je nakládáno s (neopodstatněnými) hlášeními. Ani na jedno z výše uvedeného návrh ani okolnosti přijetí výjimky nedávají uspokojivou odpověď.

Původní návrh Komise pro úplnou podobu Chat Control šel v oblasti zásahu do soukromí jednotlivců ještě dál. Zákonná koncepce předpokládala zavedení povinného posouzení rizik a zmírňujících opatření či založení Centra s řídícím výborem. Již pozice Evropského parlamentu z listopadu 2023 navrhované povinné detekční příkazy odmítala, na druhou stranu ve svém postoji dlouhodobě připouští cílené příkazy vůči podezřelým osobám či skupinám na základě soudního rozhodnutí. Budoucí podoba legislativy je tak nejistá.

Právní rámec ochrany dětí před sexuálním zneužíváním

Základním dokumentem mezinárodněprávní ochrany dětí je Úmluva o právech dítěte[5], zejména ujednání v čl. 34, doplněná Opčním protokolem o prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii. Na evropské úrovni chrání práva dětí a jejich integritu Úmluva Rady Evropy o počítačové kriminalitě z roku 2001[6], jejíž čl. 9 vymezuje skutkové podstaty spojené s dětskou pornografií včetně tzv. virtuální dětské pornografie, a Úmluva Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání[7], která jako první explicitně kriminalizovala dětský grooming – zastřešující pojem pro techniky pachatelů trestných činů manipulace a navazování vztahů s dětmi či mladistvými za účelem jejich zneužití – který dočasná výjimka i návrh nařízení věcně řeší.

V primárním právu EU je právo na soukromí zakotveno v čl. 7 (respektování soukromého a rodinného života) a čl. 8 (ochrana osobních údajů) Listiny základních práv Evropské unie. Všechny členské státy jsou také smluvními stranami Evropské úmluvy o lidských právech, jejíž čl. 8 chrání právo na soukromí a jsou vázány čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (ICCPR)[8]. Na ústavněprávní rovinu navazuje sekundární právo a principy ochrany osobních údajů, které jsou rozvedeny v nařízení GDPR[9].

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“), kriminalizuje nakládání s dětskou pornografií odstupňovaně. Podle § 192 odst. 1 TZ je trestné již prosté přechovávání pornografického díla, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem. Odstavec 2 následně postihuje osobu, která prostřednictvím informační nebo komunikační technologie získá přístup k dětské pornografii, a odst. 3 pachatele, který se dopouští výroby a šíření pornografického díla. Samotné pojmy pornografické dílo a dětská pornografie přitom zákon nedefinuje a jejich obsah dotváří až judikatura obecných soudů.

Na ustanovení § 192 navazují trestné činy dle § 193 (zneužití dítěte k výrobě pornografie), § 193a (účast na pornografickém představení) a § 193b (navazování nedovolených kontaktů s dítětem) TZ. Poslední z nich transponuje unijní závazky ze směrnice 2011/93/EU[10] týkající se již zmíněného dětského groomingu.

Možné mezery, které lze v české i národních právních úpravách vnímat,[11] jsou spíše povahy hmotněprávní a souvisí se spornými otázkami o vymezení pojmů a rozsahu skutkových podstat. Chat Control je v žádné ze svých dosud představených podob automaticky neřeší a jeho deklarovaný přínos zákonodárci odůvodňují tím, že bez systematické detekce komunikace zůstane velká část trestných činů neodhalena. Jde ovšem o tvrzení, jehož ověření naráží na skutečnost, že oficiální statistiky členských států v této věci nejsou zveřejňovány. Je rozumné si poté položit otázku, zda se potíraná jednání skutečně odehrávají v kanálech a způsobem, na které opatření cílí. Ze zkušeností se souvisejícími trestními případy je možné předpokládat, že pachatelé těchto činů  často využívají jiných, méně monitorovaných kanálů, pro nakládání a sdílení zakázaného materiálu.  

Závěr

Vědomí uživatelů, že jejich komunikace může být automatizovaně analyzována a vyhodnocena jako potenciálně závadná a nebezpečná, může měnit chování jednotlivců ještě předtím, než k jakémukoli zásahu dojde a zasahovat tak do sféry jejich svobody projevu (chilling effects na svobodu projevu). Případný následek plošné detekce soukromé komunikace může dopadat relativně nerovnoměrně, neboť citlivěji ovlivňuje práci a chování novinářů a jejich zdrojů, oznamovatelů, lidskoprávních organizací nebo i obětí domácího násilí. Jakmile by byla robustnější infrastruktura pro detekci obsahu zákonem posvěcena, rozšíření působnosti na terorismus, nenávistné projevy či dezinformace by mohlo být pouhou otázkou politického rozhodnutí.  

Osobní svoboda jednotlivce je státem garantována na internetu i mimo něj prostřednictvím ústavních zákonů a lidskoprávních smluv s právní silou ústavních zákonů. Online prostředí přitom nezakládá zvláštní režim s nižším standardem ochrany. Mění se pouze prostředky, jimiž lze do soukromí zasáhnout, přičemž záruky této ochrany nejsou neomezené ani neomezitelné, nicméně při každém jednotlivém zásahu do autonomie vůle je nutné důkladně zvažovat potřebnost a vhodnost opatření, které sféru individuálních svobod do určité míry porušují. Stát má na základě mezinárodního práva pozitivní závazky poskytnout dětem ochranu před sexuálním zneužíváním a již nyní právní řád předkládá orgánům veřejné moci nástroje, kterými sledovaný záměr dosáhnout. Chat Control nadto legitimizuje poskytovatele internetové komunikace ke sledování soukromých konverzací bez existence soudního příkazu a zákonem vymezeného okruhu trestných činů. Chtěl by přitom obsah zpráv telekomunikačního provozu monitorovat stát, musel by splnit zákonné podmínky stanovené v § 88 trestního řádu[12] a porušit při splnění principu proporcionality čl. 13 Listiny základních práv a svobod zaručující listovní ochranu.

O konečné podobě se vedou politická jednání, ale stále reálně hrozí, že prostředky zásahu do soukromí jednotlivců budou rozsáhlejší než právo EU povoluje dnes na základě Chat Control 1.0.

Tým AK Sudolská

---

[1] https://www.aksudolska.cz/zajimavosti-z-prava/ochrana-deti-nebo-ohrozeni-vsech/; https://www.aksudolska.cz/zajimavosti-z-prava/chat-control-2-0-rada-eu-otevira-pandorinu-skrinku/

[2] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací.

[3] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1232 ze dne 14. července 2021 o dočasné odchylce od některých ustanovení směrnice 2002/58/ES, pokud jde o používání technologií poskytovateli interpersonálních komunikačních služeb nezávislých na číslech ke zpracování osobních a jiných údajů pro účely boje proti pohlavnímu zneužívání dětí on-line.

[4] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Klass a ostatní proti Německu ze dne 6. září 1978 (stížnost č. 5029/71), § 34 a 36.

[5] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o právech dítěte č. 104/1991 Sb.

[6] Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o počítačové kriminalitě č. 104/2013 Sb. m. s.

[7] Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání sdělení č. 59/2016 Sb. m. s., známá pod názvem Lanzarotská úmluva.

[8] Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech č. 120/1976 Sb.

[9] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů.

[10] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii.

[11] Skutková podstata dle § 193b TZ je užší, než předpokládá čl. 6 směrnice 2011/93/EU, neboť chrání pouze dítě mladší patnácti let a vyžaduje, aby pachatel navrhl setkání. Znak „osoba, jež se jeví být dítětem“ konečně předpokládá zobrazení reálné osoby, což může činit spornou postižitelnost plně syntetického obsahu generovaného umělou inteligence.

[12] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

Další články