Svoboda projevu představuje jeden ze základních pilířů demokratického právního státu a konstitutivní znak pluralitní společnosti[1]. Svobodu projevu nelze omezit jakkoliv a kdykoliv, ale pouze za předem daných podmínek předvídaných v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tj. „zákonem, půjde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, pro bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“, přičemž tento zásah musí obstát v tzv. testu proporcionality. Je však mít na paměti, že se nejedná o právo absolutní a neomezené.
Předmětem tohoto článku je srovnání dvou recentních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu, které se obě dotýkají otázky ochrany svobody projevu.
Kriminalizace svobody projevu
Pro uchopení celého tohoto článku je zásadní, že obě dvě řešená rozhodnutí jsou rozhodnutí trestních soudů:
Obecně platí, že nástroje trestní represe mají být využívány jen tam, kde jiné méně omezující prostředky nejsou účinné – to platí tím více pak právě v oblasti svobody projevu.
Pakliže je svoboda projevu postihována prostředky trestního práva, je přitom nezbytné obzvláště zohlednit souladnost takového postupu se základními zásadami trestního práva, tj. zásadou subsidiarity trestní represe a zásadou ultima ratio. Tyto zásady totiž akcentují, aby ochranu demokratického právního státu a společnosti, práv a svobod jednotlivců a ochranu jejich života, zdraví a majetku zajišťovaly primárně mimotrestní prostředky – to platí tím spíše v oblasti svobody projevu, kde jsou rizika zneužití citelná.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci učitelky[2]
V prvním případě byla učitelka základní školy státním zástupcem obžalována pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 TZ, neboť v rámci výuky českého jazyka žáků osmé třídy základní školy měla dle obžaloby v dubnu roku 2022 veřejně popírat, zpochybňovat a snažit se ospravedlnit ruské válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, ke kterým dochází od února roku 2022 na území Ukrajiny.
Některé z projevů, pro které byla pedagožka obžalována a souzena mj. zní:
Zde upozorňujeme, že se nejedná o plný rozsah zkoumaných výroků tak, jak byly zkoumány trestními soudy, kdy tyto jsou k dispozici přímo v dotčených rozhodnutích.
Soud prvého stupně i odvolací soud pedagožku obžaloby zprostily, neboť dospěly k tomu, že jejími projevy nebyla naplněna skutková podstat trestného činu podle § 405 TZ (byť pedagožka dle nalézacích soudů pochybila jak v etické, tak pedagogické rovině). Na základě dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné se pak tímto případem zabýval Nejvyšší soud. Ten ve věci zaujal zcela odlišný názor než nalézací soudy, když v neveřejném zasedání obě zprošťující rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Obviněná byla obžalována pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 405 TZ, které zní: „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“
Po subjektivní stránce se jedná o trestný čin úmyslný, kdy o nepravdivosti svých výroků musí pachatel vědět nebo s ní být minimálně srozuměn.
Komentářová literatura hovoří o případech, kdy „je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor je pravdivý, avšak ví o tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti“, na druhou stranu k založení trestní odpovědnosti „nestačí, pokud by popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování bylo důsledkem pachatelovy nevědomosti či neznalosti.“[3] Tato východiska přijal i Nejvyšší soud.
Obhajoba obviněné učitelky spočívala mj. v tom, že ta těmto informacím pouze uvěřila, a tedy nejednala úmyslně, nicméně dovolací soud takovouto obhajobu kategoricky odmítl, neboť „pokud by taková logika byla aplikována, pak by k vyvinění pachatelů ospravedlňujících např. koncentrační a vyhlazovací tábory, nucené sterilizace romských žen či pronásledování homosexuálů postačilo, aby obvinění přesvědčili soud o tom, že věří v oprávněnost takových zásahů, resp. že uvěřili tehdejší oficiální propagandě nacistického režimu, tedy dezinformacím. Byť se takové přirovnání může zdát poněkud překvapivé, vychází z premisy, že lež není názorem, byť ji pachatel subjektivně vnímá jako pravdu.“
K obraně obhajoby s odkazem na čl. 15 odst. 2 Listiny stanovícím, že „Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.“, Nejvyšší soud uvedl, že ani ta není bezbřehá a neomezená.
Nejvyšší soud dále poukázal na to, že o skutečnosti, že „ze strany Ruské federace jsou na území Ukrajiny páchány válečné zločiny a že vpád ozbrojených sil Ruské federace na území Ukrajiny dne 24. 2. 2022 byl aktem agrese, tedy zločinem proti míru“, neměly žádné pochybnosti ani nalézací soudy. Dovolací soud tak v tomto případě uzavřel, že tvrzení obviněné pedagožky jsou nepravdivá, lživá, zavádějící a manipulativní, čili nemají oporu v objektivní realitě, přičemž akcentoval, že tyto výroky byly obviněnou coby pedagogickou autoritou proneseny během vyučovací hodiny před žáky osmé třídy základní školy ve věku 13 až 14 let, kdy navíc mohla dle názoru dovolacího soudu tato její tvrzení mít zásadní negativní dopad na žáky.
Co se týče hodnocení subjektivního vnímaní sdělení ze strany pachatele Nejvyšší soud konstatoval, že subjektivní stránka trestného činu podle § 405 TZ je naplněna, i když „je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor je pravdivý, avšak ví o tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti“[4]
Takové tvrzení je však poměrně překvapivé, když se jeví rozporným s čl. 17 odst. 2 Listiny, jenž stanoví: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ Stejně tak postrádáme zamyšlení nad apriorním souladem takového názoru se čl. 6 Ústavy ČR, podle kterého „Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“
Je přitom zjevné, že to, co je v danou chvíli „většinový názor současné demokratické společnosti“ nemůže být z hlediska trestní represe relevantní, a samo o sobě předpokládá kategorizaci názorů na „správné“ a „nesprávné“. Tím přitom samozřejmě není vyloučena aplikace dotčených ustanovení na zjevné případy.
Zjevný sémantický problém pak působí již sousloví „pravdivost názoru“, kdy se jeví poměrně novátorským třídit nikoliv tvrzení, ale již názory na pravdivé a nepravdivé.
Jsme přesvědčeni, že jednak nemusí být většinový názor vždy „pravdivý“, jednak je zřejmé, že se „pravdivost názorů“ v čase mění, což lakonicky vystihl rovněž jeden z poslanců, který uvedl: „v nějakou dobu létají ve veřejném prostoru nálepky ve vztahu k informacím, které někdo považuje, že jsou dezinformace. A létají ty nálepky v momentě, kdy někdo začne v tomto mít jiný názor, než je ten většinový, že už šíří ty dezinformace. Pak uběhne několik měsíců nebo let, najednou se zpětně zjistí, že ten, kdo údajně šířil ty dezinformace, měl nakonec pravdu a už se to promlčí, proto ten známý fór, že rozdíl mezi dezinformací a pravdou je jeden rok“, s čímž se zcela ztotožňujeme.
Projevy obviněné měly dle skutkových zjištění spíše charakter skutkového tvrzení (fakta, informace, konstatování určité objektivní skutečnosti) než hodnotícího soudu (názory, ideje, postoje), přesto je však otázkou, zda dosahují takové intenzity, aby bylo nezbytné je postihnout prostředky trestního práva.
Nejvyšší správní soud v tomto ohledu již dříve judikoval, že: „…zákaz hlásání názorů, které zjevně vybočují z hlavního proudu současného politického myšlení a případně propagují zásadní změny společenských poměrů, které mají případně za určitých okolností být dosaženy násilím či ‚revolucí‘ (k nim lze jistě zařadit i ideologickou platformu ‚klasického‘ komunistického hnutí, k níž se hlásí i stěžovatel), může vést postupně k omezení či úplnému potlačení veřejné diskuze o těchto tématech, přičemž právě veřejná diskuze výrazně podporuje svobodné utváření názorů a přispívá k pochopení vlastní historie a vyvarování se dřívějších chyb… proti takto extrémním názorům a sdružením založeným k jejich šíření lze proto cestou administrativní represe zasáhnout až tehdy, vznikne-li nikoliv jen hypotetické nebezpečí, že uvedené extrémní názory či jejich důsledky mohou začít být skutečně prosazovány a realizovány. Zůstanou-li však v rovině pokojných diskuzí, byť po obsahové stránce třeba i velmi extrémních, není zásadně k jejich administrativnímu potlačování důvodu… administrativní represe (mohou) v těchto hraničních případech nastoupit teprve tehdy, je-li možno se rozumně domnívat, že nepřikročení k zásahu by již pravděpodobně vedlo k reálnému ohrožení práv a svobod občanů či hodnot, na nichž je demokratický právní stát založen.“[5] Citované závěry Nejvyššího správního soudu jsou na tuto věc zcela aplikovatelné, když ani zde nejsou dle našeho názoru projevy obviněné sto vyvolat jakékoliv reálné ohrožení práv a svobod občanů či hodnot, na které demokratický právní stát dbá. Navíc je třeba akcentovat, že takto postupoval Nejvyšší správní soud v oblasti správního trestání, a proto by se výkladovou metodou a minori ad maius měl takový postup aplikovat i v rámci trestní represe.
Je tedy otázkou, zda komentované rozhodnutí Nejvyššího soudu jednak dostatečně zohlednilo zásadu subsidiarity trestní represe, a jednak zda dostatečně dovolací soud zohlednil, že projevy obviněné nedosahují zvýšené míry společenské nebezpečnosti, přitom dle právní doktríny a doporučení Nejvyššího státního zastupitelství by „měly by být stíhány především projevy v kyberprostoru dosahující vysoké míry společenské nebezpečnosti, přičemž doposud jsou v kontextu války na Ukrajině stíhány např. projevy podněcující veřejnost ke spolupráci s ruskou armádou, projevy nabádající k rozšíření ozbrojeného válečného konfliktu, k zintenzivnění války a projevy zahrnující schvalování válečné agrese jako nástroje spravedlnosti.“ Navíc, „v souvislosti s ruskou agresí vydalo Nejvyšší státní zastupitelství interní odborné stanovisko zpracované analytickým a legislativním odborem[6], z něhož vyplývá doporučení, aby k vyvození trestní odpovědnosti docházelo v nejzávažnějších případech, z nichž jednoznačně plyne přímo vyjádřený úmysl pachatele schvalovat skutky vykazující znaky genocidia, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů nebo zločinů proti míru a které současně mohou být interpretovány jako iniciace nenávisti a násilí (např. výroky uvádějící, že si některý nárok zaslouží smrtící útoky na civilisty, případně výroky podporující použití zakázaných bojových prostředků proti civilistům).“[7] Toto rozhodnutí tedy představuje jednu stranu pomyslného hodnotového sporu mezi ochranou svobody slova a požadavkem trestněprávní represe.
Na pomyslné druhé straně pak stojí již dřívější nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1933/24, ve kterém tento vyjádřil názor, že „Ústavní soud znovu připomíná, že čl. 17 Listiny chrání i kontroverzní projevy a sdělení, či přesněji řečeno projevy a sdělení, které aktuálně společnost, její větší, či menší část, její reprezentace či vláda za kontroverzní považuje.“ O tomto rozhodnutí jsme informovali v prosinci roku 2024 zde.
O dalším nálezu Ústavního soudu z letošního roku pak informujeme níže v tomto článku.
Nález Ústavního soudu ve věci odsouzení za projev politické povahy s prvky dezinformací[8]
V tomto případu byl stěžovatel shledán vinným pro přečin šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 TZ, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců.
Tohoto jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že v živém vysílání na YouTube a na Facebooku uvedl: „Tak naše vláda velice jasně říká, s kým budeme ve válce. To znamená, naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými hlavicemi ze stíhaček. To je to, co chce udělat naše vláda. Jestli vás todle nezvedá ze židle, že naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými zbraněmi, tak už nevím, co by vás ještě ze židle mohlo zvednout. Protože jestli todlencto naše vláda udělá, tak ruská strana ten útok bude opětovat a pošle jaderné hlavice na Českou republiku. Takže jestli vám nedochází, o co se snaží paní ministryně Jana Černochová, a nechává vás to klidně sedět na židli, tak seďte na gauči a užijte si těch posledních pár měsíců života. Nevím, jak jinak bych to ještě vysvětlil.“
Stěžovatel v ústavní stížnosti primárně argumentoval tím, že výrok, za který byl odsouzen, byl vytržen z kontextu, kdy mělo jít o nadsázku a projevem měl pouze vyjádřit subjektivní názor na válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou a na angažování České republiky v něm. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť tato rozhodnutí porušila stěžovatelovu svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny.
Na úvod Ústavní soud připomenul, že pod ochranou čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny jsou nejen projevy, jež jsou přijímány příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují[9], u kterých bude nadto ochrana poskytována nejčastěji, neboť svou povahou mohou vzbuzovat tendence veřejné moci či společnosti je utišit nebo omezit. Dále upozornil, že přestože čl. 17 Listiny chrání každý projev, k některým kategoriím projevů je nutno při jejich případné limitaci přistupovat zvlášť obezřetně (např. u politických projevů, projevů novinářů etc.), přičemž platí, že ve veřejné či politické debatě jsou „i názory nadnesené a přehánějící ústavně chráněnými.“[10]
Ústavní soud nezpochybnil legitimní zájem státu bránit se proti šíření dezinformací, jelikož „mohou způsobit vážné škody a poruchy v jednotlivých lidských životech, společnosti a v chodu demokratického státu“, jedním dechem ovšem dodal, že i tato obrana musí být v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny, když ani šíření dezinformací není „vyňato z dosahu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny v tom smyslu, že by je bylo možno (poté, co budou takto kvalifikovány, což samo o sobě nemusí být jednoduché) bez dalšího jakkoli omezit a postihovat za libovolným účelem.“
Stěžovatel byl obecnými soudy odsouzen za šíření poplašné zprávy podle ust. § 357 odst. 1 TZ, jež zní: „Kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“
Šíření poplašných zpráv je běžně kriminalizované v demokraciích po celém světě, přičemž jde o ústavně přípustné omezení svobody projevu, které je nezbytné zejména pro ochranu práv druhých či veřejné bezpečnosti. Typickým příkladem může být lživé zakřičení „hoří!“ v divadle, lživé nahlášení bomby ve škole či v nemocnici.[11] Ústavní soud ovšem konstatoval, že sdělení stěžovatele, že vláda České republiky chce útočit na Rusko jadernými zbraněmi, je svou povahou a politickým kontextem spíše projevem politické (hybridní) povahy, který má navzdory přítomným prvkům dezinformace blíže názorovému soudu (hodnocení) než konstatování faktu. Sdělení stěžovatele proto nelze zjednodušeně prohlásit za nepravdivé tak, jak skutková podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy vyžaduje.
Ústavní soud tedy v tomto případě naopak rozhodl ve prospěch stěžovatele a zrušil předchozí rozhodnutí obecných soudů, když ve svém nálezu zdůraznil, že státní moc nemůže omezovat politické projevy jen proto, že se jeví jako kontroverzní, pokud se zároveň nejedná o projev naplňující skutkovou podstatu trestného činu (např. právě šíření poplašné zprávy podle § 357 TZ či popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 TZ) či nejsou splněny podmínky dle čl. 17 odst. 4 Listiny.
Nález Ústavního soudu pak shrnul soudce-zpravodaj v médiích lapidárně takto: „Opravdová demokracie musí šíření takových projevů a podobných nesmyslů ustát, aniž by sahala do trestního zákoníku. K tomu trestný čin šíření poplašné zprávy opravdu neslouží“ a doplnil, že „Svoboda projevu je to nejcennější, co v demokracii máme.“[12], kdy tento názor sdílme, a proto nález Ústavního soudu (a jeho odůvodnění), na rozdíl od výše popsaného rozhodnutí Nejvyššího soudu velice vítáme a hodnotíme zcela pozitivně.
Závěr
Obě recentní rozhodnutí ukazují, že svoboda projevu je v rámci ústavního pořádku zásadní a trvalou hodnotou, jež je neustále aktuální, a to zejména v dnešní moderní technologické době. Internet a sociální sítě totiž poskytují takřka neomezené možnosti přijímání a šíření informací všeho druhu včetně informací zavádějících, nepravdivých či lživých. Současně oba soudy poukazují, že svobodu projevu není možné vnímat jako absolutní a neomezené právo, přičemž jednotlivé projevy je nezbytné posuzovat vždy v kontextu konkrétní situace a společenské role daného jednotlivce.
Ústavní soud v nálezu kladl důraz na politický charakter projevu stěžovatele a míru dopadu jeho projevu na znepokojení obyvatelstva, stejně jako na fakt, že „ani šíření dezinformací není vyňato z dosahu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny v tom smyslu, že by je bylo možno (poté, co budou takto kvalifikovány, což samo o sobě nemusí být jednoduché) bez dalšího jakkoli omezit a postihovat za libovolným účelem“. Obecné soudy dle Ústavního soudu „nezohlednily převážně politickou povahu stěžovatelova projevu a kontext, v jakém byl učiněn, a v rozporu s čl. 17 Listiny zvolily nepřípustně extenzivní výklad § 357 odst. 1 trestního zákoníku. Současně nezohlednily ve prospěch stěžovatele jako obviněného pochybnosti o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy, zejména nepravdivost a poplašnost jeho výroku a nebezpečí vážného znepokojení části obyvatelstva.“, a proto jejich rozhodnutí zrušil.
Naopak Nejvyšší soud v trestní věci pedagožky sice zdůraznil a zohlednil zvýšenou odpovědnost osob v určitých případech (ad hoc pedagožky na základní škole) za důsledky jejich výroků, a naopak upozadil zásadu subsidiarity trestní represe. Přitom uvedl, že „lež není názorem, byť ji pachatel subjektivně vnímá jako pravdu“, přičemž subjektivní stránka trestného činu je naplněna i když „je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor je pravdivý, avšak ví o tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti“. Sémantický problém v podstatě kriminalizace na základě „pravdivosti názoru“ popisujeme výše.
Tyto případy na jednu stranu ilustrují specifika omezení svobody projevu a nutnost vyvažování mezi základními právy jednotlivce na svobodu projevu a šíření informací a ochranou veřejných zájmů.
Tým AK Sudolská
[1] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 394/04 či nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11.
[2] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 3 Tdo 706/2024.
[3] § 405 (Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 17 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 985/2023.
[4] Bod č. 44 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 3 Tdo 706/2024.
[5] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 7 As 29/2008-104.
[6] Stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství k vybraným trestněprávním aspektům schvalování ozbrojených akcí v souvislosti s válečným konfliktem na Ukrajině, sp. zn. 1 SL 117/2022, z 2. 3. 2022.
[7] ŠÁMAL, Pavel, HERCZEG, Jiří, GŘIVNA, Tomáš, DVOŘÁK, Marek. § 405 [Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4793–4794, marg. č. 1.
[8] Nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24.
[9] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03.
[10] Nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13.
[11] ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada, GŘIVNA, Tomáš. § 357 [Šíření poplašné zprávy]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4491, marg. č. 4.
[12] https://www.ceska-justice.cz/2025/03/ustavni-soudce-langasek-svoboda-projevu-je-to-nejcennejsi-co-v-demokracii-mame/.
Advokátní kancelář AK Sudolská poskytuje právní služby klientům působícím v nejširším spektru oborů podnikání. Vždy na nejvyšší profesionální úrovni a to ve všech oblastech práva se zvláštním zaměřením na oblast práva obchodního.
JUDr. Denisa Sudolská
Italská 1219/2, 120 00 Praha 2
Mobil: (+420) 777 122 208
Tel.: (+420) 273 130 806
E-mail: office@aksudolska.cz
Web: www.aksudolska.cz
Handcrafted with love by STUDIO SYNAPSE, 2015