Dne 20.1.2023 se Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3100/2021 podrobněji zabýval výkladem pojmu informovaný souhlas pacienta.

Nejvyšší soud se zaměřil především na formu sdělení informací, které má informovaný souhlas pacienta předcházet a dospěl k názoru, že se vždy musí jednat o ústní formu, tedy rozhovor lékaře s pacientem.

Nejvyšší soud uvedl, že je nutné se vyvarovat a předcházet situacím, kdy by docházelo k natolik formálním procesům, že pacient pouze podepíše předtisk, aniž by byl lékařem dostatečně jasně a srozumitelně seznámen s důležitými informacemi. Bez toho totiž není možné hovořit o výkonu práva na sebeurčení pacienta. Písemné formuláře tak mohou plnit nanejvýš doplňkovou a podpůrnou funkci k osobnímu rozhovoru lékaře a pacienta.

Nejvyšší soud dále pokračuje, že formalizace procesu udělení informovaného souhlasu pomocí různých formulářů zvyšuje nebezpečí, že pacient listinu automaticky podepíše, aniž by porozuměl jejímu obsahu. Dle Nejvyššího soudu proto osobní rozhovor lékaře s pacientem může významně přispět k tomu, že se pacient odhodlá k získání dalších poznatků, které jsou pro jeho rozhodnutí významné a je na lékaři, aby tento hovor vedl, protože on je odborníkem v daném oboru, zatímco pacient je v pozici slabší strany, jež je závislá na informacích poskytnutých mu lékařem-odborníkem.

Z výše specifikovaného rozsudku pak přímo vyplývá, že: „Při formalizaci procesu udělení informovaného souhlasu pomocí různých formulářů se zvyšuje nebezpečí, že pacient listinu automaticky podepíše, aniž by porozuměl jejímu obsahu. Věc je přitom o to závažnější, že se jedná o výkon práva související s nejcennějším osobnostním statkem, jímž je lidské zdraví. Dále je také nutné zohlednit nerovné postavení lékaře a pacienta (laika) a to, že u řady pacientů může před lékařským zákrokem vznikat určitá psychická bariéra, která jim brání v kladení dotazů, pokud nejsou v bezprostřední interakci s lékařem. Právě rozhovor s lékařem pak může výrazně přispět k tomu, že se pacient odhodlá k získání dalších poznatků, které jsou pro jeho rozhodnutí významné. Je ale na lékaři, aby tento hovor vedl, neboť je odborníkem v daném oboru, zatímco pacient (laik) je vystaven pro něj stresující situaci.“

Dle rozsudku má obsah poučení zahrnovat kombinaci pravděpodobnosti rizika určitého možného nepříznivého vývoje či nepříznivých následků zákroku a závažnosti takových následků pro celkový zdravotní stav pacienta.

Nejvyšší soud dále uvádí, že: „Pouze v rámci osobního vysvětlení se lékař může bezprostředně přesvědčit, zda pacient porozuměl sděleným informacím, a zamezit tak různým nejasnostem či nedorozuměním. To je obzvláště důležité s ohledem na to, že obsahem poučení je i řada odborných pojmů, které pacientovi (jako laikovi) nemusí být známy. Lékař se tak může a musí přesvědčit, že je dostatečným způsobem pacientovi osvětlil.“

Nejvyšší soud v rozsudku shrnuje, že „poskytovatel zdravotní péče je před provedením zákroku povinen pacientovi poskytnout údaje o jeho aktuálním zdravotním stavu, o povaze a účelu navrženého léčebného postupu, o předpokládaném výsledku, o rizicích, s nimiž je zákrok spojen, a o jiných možnostech řešení zdravotních obtíží pacienta. Musí tak učinit natolik srozumitelně, aby pacient vzhledem ke svému postavení a zdravotnímu stavu pochopil podstatu informací a byl schopen se podloženě vyslovit, zda zákrok podstoupí. Základní formou je ústní vysvětlení, neboť jen v některých případech je předepsána písemná forma. Ústní podání lékaře zároveň nejlépe umožňuje zprostředkovat potřebné informace způsobem, který zákon označuje za srozumitelný a pochopitelný, aby bylo možno rozumně předpokládat (i s přihlédnutím k pozici pacienta čelícímu zdravotním obtížím), že si pacient dokázal uvědomit obsah všech složek poučení. To platí i v případě obligatorní písemné formy nebo přistoupí-li poskytovatel zdravotní péče na žádost pacienta či z vlastní iniciativy k písemnému zachycení poučení a vyjádření souhlasu; základní údaje je zpravidla třeba i tehdy poskytnout ústně a nemůže je nahradit jen písemné sdělení.“

S ohledem na shora uvedené tak z příslušného rozsudku pro praxi vyplývá, že informovaný souhlas pacienta s lékařským zásahem by měl být dán vždy až po ústním vysvětlení ze strany lékaře. Ústní poučení totiž představuje nejlepší formu zprostředkování potřebných informací, na základě kterých je pacientovi umožněno se kvalifikovaně rozhodnout o zásahu do jeho zdraví.

Tým AK Sudolská.

Další články