Úvod

Dne 27. března 2025 se Nejvyšší soud (dále také jako „NS“) poprvé vyjádřil k výkladu zákonů č. 116/2020 Sb. a 569/2020 Sb. (dále společně také jako „náhradové zákony“), kterými se Česká republika formálně přihlásila k odpovědnosti za újmu způsobenou nežádoucími účinky po očkování proti covid-19, a povinnými očkováními. Nejvyšší soud přerušil řízení, ve kterém je pro posouzení nároku našeho Klienta řešena otázka výkladu těchto zákonů, a navrhnul Ústavnímu soudu, aby je zrušil v rozsahu, ve kterém je pro náhradu újmy dosud vyžadováno tzv. zvlášť závažné ublížení na zdraví.

O návrhu Nejvyššího soudu, a tedy i případném zrušení dotčených částí náhradových zákonů pro jejich rozpor s ústavním pořádkem, o kterém bude v souladu s ust. § 11 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodovat plénum Ústavního soudu sestávající z 15 ústavních soudců[1], jsme se blíže vyjadřovali v našem minulém článku.[2]

Vstup Vlády do řízení

Na základě výzvy učiněné ze strany Ústavního soudu v souladu s ust. § 69 odst. 2 zákona o ústavním soudu Vláda ČR na svém jednání odsouhlasila jednak vstup do tohoto řízení,[3] jednak to, že bude na soud zasláno vyjádření k návrhu Nejvyššího soudu, kterým bude Vláda navrhovat zamítnutí derogačního návrhu.

V rámci svého vyjádření Vláda ČR navrhuje Ústavnímu soudu, aby s Nejvyšším soudem nesouhlasil, a aby se tedy podmínky pro odškodnění nezmírňovaly – k tomu pak předkládá řadu argumentů. Zjednodušeně nicméně Vláda říká, že stávající úprava, kdy se vyžaduje pro náhradu újmy tzv. zvlášť závažné ublížení na zdraví, je dle jejího názoru spravedlivá (náš Klient a Nejvyšší soud zastáváme opačný názor, tj. že stávající úprava spravedlivá není).

Předmětné vyjádření Vlády (dále jen „Vyjádření“) má naše advokátní kancelář k dispozici, a proto se k němu v rámci tohoto článku vyjadřujeme, jak níže následuje.

Vyjádření Vlády k návrhu NS

Podstata řízení u Ústavního soudu tkví, zjednodušeně řečeno, v tom, zda je spravedlivé, aby nárok na náhradu po podstoupení očkování měl jen ten, kdo už fakticky žádné zdraví nemá.

Vláda ve svém Vyjádření přitom tvrdí, že stávající stav, tedy fakt, že na základě náhradových zákonů bylo odškodné přiznáno pouze jedinkrát (za újmu způsobenou očkováním proti COVID-19 dokonce nikdo), je v pořádku, což je jistě zarážející, bohužel však ne překvapivé. Vyjádření Vlády je totiž souladné s tím, jak se vyjadřovalo Ministerstvo zdravotnictví v jednotlivých řízeních, a to zejména v řízení, ze kterého návrh NS vzešel.

K čl. II. Vyjádření – Očkovací látka jako léčivý přípravek

V úvodní části svého Vyjádření Vláda tvrdí například to, že je stávající řešení spravedlivé, a tedy náhradové zákony nejsou protiústavní, protože existují i další cesty, jak se mohou poškození domoci odškodnění. (např. uvádí že se žadatelé mohou domoci odškodění v případě vady výrobku, nebo pochybení lékaře).

Těmito tvrzeními ale Vláda zcela popírá zásadu tzv. „no fault compensation“ („odpovědnosti bez zavinění“) a podstatu samotných náhradových zákonů, která na této zásadě stojí. Stát těmito zákony říká (a je to jeho povinnost), že pokud se někdo nechá očkovat (typicky ve prospěch ochrany veřejného zdraví z čehož většina populace typicky benefituje), a dojde u něj k jakémukoliv nežádoucímu následku, tak pak má nárok na to, aby mu tato újma byla nahrazena, aniž by musel prokazovat, že došlo k nějakému pochybení. Vláda v souladu s dosavadním postojem Ministerstva zdravotnictví přitom tvrdí, že to jde jen v případě tzv. zvlášť závažných ublížení na zdraví, což je výklad zjevně nesprávný a popírající nejen účel náhradových zákonů, ale rovněž samotnou povinnost státu, který po svých občanech očkování (přímo či nepřímo) vyžaduje.

Vyjádření Vlády je v tomto směru rozporné i se samotnou důvodovou zprávou k zákonu č. 569/2020 Sb., ve které se uvádí, že smyslem tohoto zákona bylo „ulehčit osobám, které se nechají očkovat, cestu k odškodnění, byla-li by těmto osobám způsobena daným očkováním újma, čímž se také chce nepřímo docílit zvýšení zájmu o očkování proti onemocnění COVID-19“.  

Vláda dále poměrně překvapivě argumentuje tím, že v případě COVID-19 šlo o nepovinné očkování, a věc srovnává „s podáním jakéhokoliv jiného léčivého přípravku.“  Vláda z toho dokonce dovozuje, že stát lidem poškozeným očkováním proti COVID-19, které Vláda ve svém vyjádření označuje doslova za „specifické“, poskytnul zvláštním beneficium (! Sic), protože jinak by snad nárok na náhradu vůbec neměli.

Je pravdou, že formálně nebylo očkování (vyjma konkrétní skupiny osob) proti COVID-19 obecně povinné – avšak je nutné připomenout kontext doby, kdy bylo očkování fakticky vymáháno skrze nejrůznější mimořádná opatření, nátlakové kampaně, případně propagováno v loteriích o iPhony a tenisky, čímž jej stát de facto povinným učinil. Na tuto skutečnost upozornil přitom Nejvyšší správní soud již v roce 2022, když v rozsudku ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 8 Ao 2/2022, judikoval, že „nelze nutit občany k očkování proti onemocnění covid-19 tím, že neočkované osoby odpůrce mimořádným opatřením vyloučí z možnosti provádět určité činnosti a využívat služby, které za normálního běhu věcí spadají do rámce běžného života. Tím se totiž z dobrovolného očkování stává nepřímo skrze smíšený správní akt očkování povinné, neboť osobám neočkovaným nezbývá nic jiného, než se nechat naočkovat, pokud chtějí běžně žít.“

Lze shrnout, že tvrzení Vlády, podle kterého je odškodnění za následky po očkování proti COVID-19 cosi navíc (tvrzené beneficium), k němuž stát není povinen, je v kontextu výše uvedeného přinejmenším nesprávné.

K čl. III. Vyjádření – Protiústavnost náhradových zákonů

Vláda dále tvrdí, že náhradové zákony, resp. jejich dosavadní aplikace, jsou ústavně konformní.

K takovému (a dle našeho názoru zjevně nesprávnému) závěru Vládu vede skutečnost, že čl. 24 Úmluvy o biomedicíně, říká, že co je „spravedlivá náhrada“ se stanoví zákonem.

Takový zákon tu je (ať již zákon č. 116/2020 Sb. či zákon č. 569/2020 Sb.), a to že podmínky pro přiznání nároku na základě něho jsou nepochybně přísné, což stát sám přiznává, ať již ve vyjádřeních samotného Ministerstva zdravotnictví ve skutkově obdobných probíhajících soudních sporech, případně pak vyjádřeními vedoucího právního oddělení Ministerstva zdravotnictví p. Policara, není podle Vlády s v rozporu s Úmluvou. Jinými slovy, Vláda říká, že podmínka „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ pro přiznání náhrady není nespravedlivá.

Takové vyjádření je ze své podstaty nesprávné. To lze ilustrovat na skutečnosti, že do dnešního dne za újmu způsobenou očkováním proti COVID-19 nebyl nikdo odškodněn. Považuje-li Vláda za spravedlivé, že za újmu způsobenou povinným očkováním a očkováním proti COVID-19 byla v souhrnu za 5 let existence zákonů a z několika stovek žádostí odškodněna jediná osoba, lze takové úvahy bezpochyby označit za cynické.

K čl. IV. Vyjádření – Procesní otázka (aktivní legitimace NS)

V neposlední řade je zajímavé, že Vláda v procesní rovině polemizuje také s tím, kterého náhradového zákona by se případný zrušující nález Ústavního soudu měl dotknout. Zjednodušeně řečeno, Vláda tvrdí, že pokud by měl Ústavní soud dotčené části náhradových zákonů derogovat, a tedy podmínky pro odškodnění zmírnit, tak by se tento derogační nález měl vztahovat pouze k očkování proti COVID-19, tj. zákonu č. 569/2020 Sb. To proto, že jiná očkování náš Klient v rámci soudního řízení neřešil. To by pak znamenalo, že by se mírnější podmínky uplatnily pouze u očkování proti COVID-19, a v zákoně pro povinná očkování by nespravedlivá podmínka zůstala.

Na základě tohoto tvrzení, které považujeme za rozporné s vlastními vyjádřeními Ministerstva v jednotlivých soudních řízení, které se na zákon č. 116/2020 Sb. mnohdy samo odkazovalo. Stejně tak se na zákon č. 116/2020 Sb. se odkazuje ust. § 2 zákona č. 569/2020 Sb.  Přesto Ministerstvo dovozuje, že Nejvyšší soud není aktivně legitimován k podání návrhu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR na zrušení zákona č. 116/2020 Sb. Toto tvrzení považujeme za nesprávné.

Ad absurdum by totiž tvrzení ministerstva znamenalo, že pokud by Ústavní soud zrušil dotčené části zákona č. 569/2020 Sb., avšak totožné části zákona č. 116/2020 Sb. by ponechal v platnosti a účinnosti (ačkoliv si takový postup dokážeme představit jen stěží), musela by se protiústavnosti podmínek pro odškodnění dle zákona č. 116/2020 Sb. (o kterých by v takovém případě nebylo pochyb) domáhat oprávněná osoba (soud či jiný žadatel-stěžovatel) v rámci zcela samostatného řízení, což jistě není žádoucí stav.

Závěr

Domníváme se, že míra energie, kterou stát vynakládá na to, aby neposkytnul jakoukoliv náhradu za újmu na zdraví v žádném případě neodpovídá tomu, že občanům upírá podstatnou část základního práva na ochranu zdraví.

Principy výkladu zákona, které v jednotlivých soudních řízeních zastává Ministerstvo a které v řízení u Ústavního soudu přejala do své argumentace i Vláda, jsou dle našeho názoru v příkrém rozporu s principy demokratického právního státu, a mohou bezpochyby narušit důvěru občanů v Českou republiku jako stát, který je založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, a který dodržuje závazky vyplývající pro něj z mezinárodního práva.

Při závěru, že poškozeným po očkování (ať už proti COVID-19 nebo jiných) žádná náhrada nenáleží, pokud nejsou ve stavu srovnatelném se smrtí, se totiž lze jen těžko ubránit dojmu, že spíš než cokoliv jiného byly náhradové zákony jakýmisi klamavými pastmi, jimž zdraví mnoha poškozených padlo za oběť.

I proto vnímáme řízení u Ústavního soudu jako důležitou šanci alespoň částečně napravit vztah vzájemné důvěry mezi občany a státem, kterou bohužel Vláda narušila a svým Vyjádřením narušení těchto vztahů dále prohlubuje.

Tým AK Sudolská

---

[1] https://www.usoud.cz/projednavane-plenarni-veci?tx_odroom%5Bdetail%5D=5506&cHash=36d59f216f69323fb954cece34465685.

[2] https://www.aksudolska.cz/zajimavosti-z-prava/nejvyssi-soud-navrhnul-zruseni-casti-nahradovych-zakonu-pro-odskodneni-ujmy-zpusobene-povinnym-ockovanim-a-ockovanim-proti-covid-19/.

[3] https://www.odok.gov.cz/portal/zvlady/usneseni/2025/514/

Další články