Právní analýza k právu dítěte na vzdělaní

 

Vážení,

jakožto advokáti poskytující právní služby v demokratickém právním státě založeném na ústavních principech, ale i rodiče, považujeme za svou povinnost vyjádřit se k současnému a možná i budoucímu právnímu stavu spojeného s výskytem pandemie Covid-19 a to ve vztahu k dětem, k jejich právu na vzdělání, na osobní nedotknutelnost a ochranu zdraví.

Ústavně právní rovina

Dle čl. 4 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Dle čl. 5 a násl. ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky může vláda vyhlásit nouzový stav v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost, a to nejdéle na dobu 30 dnů, přičemž po předchozím souhlasu Poslanecké sněmovny lze tuto dobu prodloužit. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají.

Vláda tedy musí 1) určit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně (např. zákon o ochraně veřejného zdraví) se budou omezovat, 2) musí určit, které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají, 3) tyto omezení práv a povinnosti musí být v souladu s Listinou.

Dle ústavního soudu Pl. ÚS. 13/20: „Různá povaha krizových opatření ovšem nic nemění na tom, že tyto akty mohou být vydávány jen na základě zmocnění a v mezích stanovených ústavním pořádkem, a že jimi nesmí být zasahováno do základních práv a svobod v rozporu s Listinou. Tato skutečnost je výslovně zdůrazněna v čl. 6 odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, podle něhož může vláda současně s vyhlášením nouzového stavu omezit práva jen „v souladu s Listinou“. Stanovení určité povinnosti nebo omezení krizovým opatřením vlády neznamená, že by se vůči základnímu právu nebo svobodě, do něhož je tímto způsobem zasahováno, neuplatnil požadavek podle čl. 4 odst. 4 Listiny, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena.“

K právu na vzdělání:

Dle čl. 33 Listiny má každý právo na vzdělání, přičemž toto právo přestavuje POZITIVNÍ závazek státu, který je povinen vůči svým občanům dodržovat.

Lze si z teoretického hlediska představit situaci, kdy v souladu s ústavním pořádkem bude dočasně uzavřena konkrétní škola z důvodu propuknutí epidemie, avšak ani tuto pravomoc vláda dle krizového zákona nemá, natožpak aby docházelo k plošnému uzavírání škol.[1]

K testování dětí:

V čl. 7 Listiny je stanoven princip nedotknutelnosti člověka. V návaznosti na § 91 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) představuje testování na onemocnění Covid-19 zásah do integrity člověka[2]. Testování je tak možné pouze s informovaným souhlasem vyšetřovaného, případně zákonného zástupce § 93 odst. 1, § 94 odst. 2 a § 95 OZ.

Testování dětí nemá zákonnou oporu, neboť v žádném právním předpise není tato povinnost stanovena. Z. č. 94/2021 Sb., označovaný též jako Pandemický zákon v § 2 odst. 2 stanovuje možnost vydat mimořádné opatření jako příkaz testovat zaměstnance a jiné pracovníky na přítomnost onemocnění COVID-19, avšak nikoliv testování dětí za účelem přístupu k povinné školní docházce.

Testování dětí za účelem přístupu ke vzdělání je tak ve své podstatě i odepřením práva na vzdělání, které je tak vyhrazeno pouze dětem, které se podrobí testování na přítomnost COVID-19. Lidé jsou dle čl. 1 Listiny svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Dle čl. 3 odst. 3 Listiny nesmí být nikomu způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Jinými slovy, nelze upřednostňovat vzdělání dětí, které se podrobí testování na Covid-19 před těmi, které toto testování nepodstoupí. Stejně tak jako nelze odepřít dítěti právo na vzdělání pouze z důvodu, že odmítlo zásah do své integrity.

K nošení roušek/respirátorů ve školách:

Není prokázáno, že by snížený přísun kyslíku způsobený nošením roušek neovlivňoval zdraví člověka, zejména pak dětí.

Je tedy nutné nazírat na povinnost nosit roušky či respirátory ve školách ve světle čl. 31 Listiny, který garantuje právo na ochranu zdraví.

K režimu nouzového stavu:

Ústavní soud se k režimu nouzového stavu ve vztahu k omezení základních práv a svobod vyslovil ve svém usnesení Pl. ÚS 10/20: „Oprávnění stanovit povinnosti a omezení základních práv a svobod rozhodnutím vlády podle čl. 6 odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky je zvláštní úpravou vůči čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Již zmíněný čl. 6 odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky nicméně umožňuje, aby zákon vymezil pouze základní práva a svobody, do nichž může být zasaženo povinnostmi stanovenými rozhodnutím vlády, a vládě tak ponechal uvážení, jaké konkrétní povinnosti a v jakém rozsahu stanoví. V tomto případě tedy ústavní zákon připouští, aby byl základ určité povinnosti vymezen nikoli v zákoně, ale teprve v rozhodnutí vlády, aniž by tím omezoval možnost stanovit zákonem meze tohoto oprávnění vlády (jak činí § 6 krizového zákona v jednotlivých pododstavcích, kde specifikuje možné typy krizových opatření).“

Pakliže však není vyhlášen nouzový stav, je nutné si uvědomit, že vláda může dle čl. 78 Ústavy vydávat nařízení pouze k provedení zákona a v jeho mezích. Dle čl. 79 Ústavy mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

Pandemický zákon pak nestanovuje povinnost dětí podrobit se testování na COVID-19 a tuto povinnost nelze dovodit ani z § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví, stejně tak jako omezení osobní účasti dětí ve školách/školských zařízeních, jak je uvedeno dále.

Mezinárodně právní rovina

Dle čl. 10 ústavního z. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále též jen „Ústava“) mají vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas, a jimiž je Česká republika vázána, aplikační přednost před zákonem. Tedy, stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Dle článku 2 Dodatkového protokolu Sdělení č. 209/1992 Sb. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů navazujících na tuto Úmluvu nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání.

Dle článku 5 Sdělení č. 96/2001 Sb. m. s. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně je možné provést zákrok v oblasti péče o zdraví pouze za podmínky, že dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.

Dle článku 28 Sdělení č. 104/1991 Sb. sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o právech dítěte stanoví státy, které jsou smluvní stranou, uznávají právo dítěte na vzdělání, a to za rovných možností.

Úmluva o právech dítěte stanoví:

článek 3

1. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady, zejména v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví, počtu a vhodnosti svého personálu, jakož i kompetentního dozoru.“

Tedy dle Úmluvy o právech dítěte z roku 1991, článku 3 odst. 1, musí být zájem dítěte předním hlediskem, a to před uskutečňovanými veřejnými nebo soukromými zájmy zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány, jakými jsou například školy, ministerstva nebo vláda. Státní orgány tak musí při provádění opatření týkajících se dětí poměřovat práva, za účelem dosažení cíle, kterého chtějí dosáhnout, a zájem dětí vždy stavět před zájem veřejný.

V návaznosti dle článku 3 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, musí státy zabezpečit, aby školy a instituce odpovědné za péči a ochranu o dětí, odpovídaly standardům stanovených kompetentními úřady v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví.

Dle článku 28 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte státy uznávají právo dítěte na vzdělání, a proto zavádějí pro všechny děti bezplatné a povinné základní vzdělání. Státy tak mají povinnost zajistit základní vzdělání všem dětem na jeho území. Děti tak nemohou být diskriminovány ze zdravotního důvodů a nemůže jim být zakázána či jinak omezena povinná základní školní docházka. Školy nemohou svévolně omezit vstup určitých dětí do jejich vzdělávacího zařízení a nezajistit jim náležitou náhradu vzdělávání.

Aby státní instituce obstály, musely by prokázat, že nošení roušek a plošné testování dětí ve školských zařízeních nepoškozuje zdraví dětí, je důvodné a nenarušuje psychiku dětí. Zatím však nebyla vydána žádná oficiální vládní studie, která by to prokazovala, a tedy i dostatečně odůvodňovala.

Vzhledem k aplikační přednosti mezinárodních smluv je obzvlášť nutné, aby i vnitrostátní předpisy byly s těmi mezinárodními v souladu. Soudce je přitom dle čl. 95 odst. 1 Ústavy při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Pandemický zákon však zmocňuje Ministerstvo zdravotnictví jakožto ústřední správní orgán, krajské hygienické stanice, případně Hygienická stanice hlavního města Prahy k vydávání mimořádných opatřeních, která těmto mezinárodním smlouvám odporují a na podzákonné úrovni omezují základních lidská práva, zejména právo na vzdělání, ochranu zdraví a nedotknutelnost osoby.

Zákonná a podzákonná rovina

Z. č.240/2000 Sb., krizový zákon provádí ústavní zákon o bezpečnosti ČR, přičemž v § 6 jsou uvedené pravomoci vlády během nouzového stavu. Z těchto však nelze usuzovat, že se pravomoci vztahují na plošné uzavírání škol či plošné omezování vzdělávání dětí.

Z. č. 258/2000 Sb., zákon o ochraně veřejného zdraví vymezuje v § 69 mimořádná opatření při epidemii nebo nebezpečí vzniku, přičemž nelze dovodit, že by se tato opatření vztahovala na plošné uzavírání škol či omezování přístupu ke vzdělání ve školách bez dalšího (podezření z nákazy)[6], a to ani pokud jde o odst. 1 písm. i), které stanoví že mimořádným opatřením při epidemii nebo nebezpečí vzniku je zákaz nebo nařízení činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí vzniku. To samé se vztahuje k testování dětí ve školách. Tato zbytková kategorie mimořádných opatřeních při epidemii musí respektovat Listinu a nelze pod ní podřadit jakékoliv omezení základních lidských práv a svobod. Pokud by toto ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví bylo dostatečné, pak by nebylo nutné přijímat povinnost nechat se testovat stanovenou v pandemickém zákoně, avšak vztahující se pouze na zaměstnance a pracovníky.

Z. č. 94/2021 Sb., pandemický zákon stanoví v § 2 odst. 2 písm. f) omezení pro provoz vysokých škol, nikoliv mateřských, základních a středních. V § 2 odst. 2 písm. m) stanovuje možnost nařídit mimořádné opatření spočívající v testování zaměstnanců a pracovníku na onemocnění Covid-19. Jinými slovy, tato povinnost se nevztahuje na děti ve školách a nelze tedy podmiňovat jejich přístup ke vzdělání povinností podrobit se testování.

Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákon a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod a při šetření jejich podstaty a smyslu (čl. 4 Listiny). Tedy, jednak je nutné poznamenat, že pandemický zákon nemá právní oporu pro stanovení povinnosti nechat testovat děti na onemocnění Covid-19, a to ani pro uzavření mateřských, základních či středních škol, či omezení přístupu dětí ke vzdělání (např. podmínkou podrobit se testování na Covid-19). Smysl omezení práva na vzdělání, případně ochranu zdraví, či nedotknutelnosti osoby lze těžko dovodit, když nebude ani vyhlášen nouzový stav, který omezení základních lidských práv a svobod předpokládá.

Z. č. 561/2004 Sb., školský zákon je založen na zásadě rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana. Jinými slovy, nelze apriori vyloučit přístup dítěte ke vzdělání pouze na základě toho, že se zákonný zástupce dítěte rozhodne, že své dítě nenechá pravidelně testovat, když pro testování neexistuje žádný právem podložený důvod a samotné testování vystavuje děti neúměrnému psychickému tlaku.

Z. č. 372/2001 Sb., o zdravotních službách počítá s tím, že poskytovat zdravotní služby může pouze osoba způsobilá k výkonu zdravotnického povolání nebo k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotních služeb dle § 11 odst. 3. Tedy, je vyloučeno, aby bylo dítě testováno personálem školského zařízení, pokud se nebude jednat o výše uvedenou osobu. Dle § 28 odst. 3 písm. e) bod 1 uvedeného zákona má navíc dítě právo po dobu poskytování zdravotních služeb (testování) na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce.

Z. č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich v § 18 stanoví, že odpovědný za přestupky není ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil patnáctý rok svého věku. Odpovědnost za přestupky je navázaná na věkovou hranici. Kdo této hranice v den spáchání přestupku nedosáhne, není odpovědný za spáchání přestupku. Vzhledem k tomu, že převážná část dětí školou povinných nebude za nenošení roušek či respirátorů ve smyslu uvedeného zákona odpovědná za přestupek, je na uváženou, zda je povinnost nosit roušky či respirátory ve škole vztahující se na děti mladší 15 let, účelná, vzhledem ke skutečnosti, že je tato povinnost sporná co do samotné vymahatelnosti a vzhledem k zásahu do práva dítěte na vzdělání a zdraví.

OZ upravuje v § 91 a násl. ústavně zaručené právo na nedotknutelnost osoby (dítěte) ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny. Dle § 91 OZ je člověk nedotknutelný. Lidské tělo je pod právní ochranou. § 93 OZ stanovuje podmínku, za níž lze zasáhnout do integrity člověka a to, 1) za jeho souhlasu a 2) s jeho vědomím o povaze zásahu a o možných následcích.

Ministerstvo zdravotnictví jako správní úřad příslušný dle § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví je zmocněno k vydávání mimořádných opatřeních při epidemii, a to i ve spojení s § 2 odst. 1 Pandemického zákona. Na mimořádná opatření lze přitom nahlížet jako na opatření obecné povahy (viz níže). Opatření obecné povahy přitom není ani právním předpisem ani rozhodnutím. Jedná se o abstraktně-konkrétní správní akt s konkrétně určeným předmětem a s obecně vymezeným okruhem adresátů. Umožňuje soudní přezkum (viz níže [41] a násl.).

Podpůrné dokumenty

Studie: Vývoj epidemie SARS-CoV-2 u dětí v populaci České republiky[3], z níž je patrná velmi nízká prevalence a infektivita SARS-CoV-2 v dětské populaci. Děti nejsou považovány za primární zdroj nákazy ani ve školách a ani v domácnosti. Ze studie vyplývá, že protiepidemická opatření ve školství jsou kontraproduktivní a na újmu vzdělávání dětí.

Doporučení světové zdravotnické organizace (WHO):

WHO uvádí na svých webových stránkách, odkaz: https://www.who.int/news-room/q-a-detail/q-a-children-and-masks-related-to-covid-19 informace k nošení roušek nezletilými dětmi.

Na základě přezkumu důkazů WHO o nemoci a přenosu COVID-19 u dětí, doporučuje WHO a UNICEF, aby děti do 5 let věku neměly povinnost nosit roušky, a to z důvodu bezpečnosti a celkového zájmu o děti a schopnosti dětí používat roušky s minimální asistencí. Děti od 6 do 11 let mají používat roušky pouze v případech, kdy dítě bydlí v oblasti, kde je rozšířený přenos nemoci, dítě dokáže bezpečně a vhodně samo používat roušku, umí si samo měnit roušku např. ve škole, je zde dostatečný dohled dospělých nad děti majících roušky, dále po zvážení potenciálního dopadu nošení roušky na učení dětí a psychologický vývoj dětí, po konzultaci s učiteli, rodiči, poskytovateli zdravotní péče.

Děti nad 12 let již mají nosit roušku za stejných podmínek jako dospělí v případě, že jsou v oblasti, kde je nemoc rozšířená a nemohou dodržet rozestupy alespoň 1 metr od ostatních.

Názory osobností:

K nevhodnosti a nepříznivosti dlouhodobého nošení roušek dětí ve škole na jejich zdraví fyzické i psychické se vyjádřil i kardiochirurg z IKEMu Jan Pirk, stomatolog Roman Šmucler, ale i například psychiatr Radkin Honzák[4].

Předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský například poukazuje na jistou nelogičnost, kdy vláda uzavřela školy, avšak továrny nikoliv.[5]

Obrana správní, soudní

Článek 36 a násl. Listiny garantuje právo na spravedlivý proces, neboť každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Krizová opatření jsou předpisy „sui generis“ (svého druhu), což dle Ústavní soudu ČR vede k tomu, že jsou vyloučeny z jejich přezkumu ve správním řízení. Ústavní soud však konstatoval, že je příslušný k projednání návrhu na zrušení krizových opatření, avšak pouze v řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů podle § 64 a násl. zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel by tak mohl podle § 64 odst. 2 písm. d) a § 74 zákona o Ústavním soudu podat návrh na zrušení napadených rozhodnutí vlády, respektive – s ohledem na to, že jsou již zrušena – na vyslovení jejich neústavnosti, jen společně s ústavní stížností proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jestliže jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (viz Usnesení Pl. ÚS 13/20).

Možnou obranou proti krizovému opatření by připadala do úvahy tvz. zásahová žaloba (žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu) ve smyslu § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. O úspěšnosti této žaloby nás přesvědčilo rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2021, č.j. 17 A 126/2020-84, dle něhož se žák Gymnázia Na Zatlance úspěšně domohl obnovy denní formy vzdělávání. Městský soud v Praze konstatoval: „Vzhledem k tomu, že krizové opatření č. 63/2021 Sb. povstalo z protiústavně vyhlášeného nouzového stavu, samo je zatíženo nezákonností, resp. protiústavností (plod otráveného stromu); bez nouzového stavu není krizových opatření. Za tohoto stavu věci pak nelze aplikovat ani výjimku umožňující konání distanční výuky, která je zakotvena v § 184a školského zákona a jejíž použití bylo v projednávaném případě navázáno právě na uvedené krizové opatření.“

Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví jsou naproti tomu svou povahou opatření obecné povahy[6] ve smyslu části šesté z. č. 500/2004 Sb., správní řád. Dle § 172 odst. 4 správního řádu přitom může k návrhu opatření obecné povahy kdokoli, jehož práva, povinnosti nebo zájmy mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, uplatnit u správního orgánu písemné připomínky nebo na veřejném projednání ústní připomínky. Správní orgán je povinen se připomínkami zabývat jako podkladem pro opatření obecné povahy a vypořádat se s nimi v jeho odůvodnění.

Dle § 174 odst. 2 správního řádu lze soulad opatření obecné povahy s právními předpisy posoudit v přezkumném řízení, přičemž usnesení o zahájení přezkumného řízení lze vydat do 1 roku od účinnosti opatření.

Dle § 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní rozhodují soudy ve správním soudnictví mimo jiné o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem.

Dle § 101a a násl. soudního řádu správního může podat návrh na zrušení opatření obecné povahy, či jeho části, ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen.

Návrh lze podat do 1 roku ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout.

Bylo-li na základě opatření obecné povahy, které bylo zrušeno, nebo bylo-li na základě části opatření obecné povahy, která byla zrušena, rozhodnuto o správním deliktu a toto rozhodnutí nabylo právní moci, ale nebylo dosud vykonáno, je zrušení takového opatření obecné povahy nebo jeho části důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení příslušného procesního předpisu. Jinými slovy, pokud bylo například rozhodnuto o přestupku, který měl svůj podklad v opatření obecné povahy, a toto rozhodnutí nebylo dosud vykonáno, pak lze znovu obnovit řízení o tomto přestupku s ohledem na skutečnost, že opatření obecné povahy, bylo zrušeno.

 Závěr

Na základě výše uvedeného lze dospět k závěru, že mimořádná opatření vydaná v souvislosti s epidemií Covid-19 mohou ve vztahu k dětem protiústavně omezovat:

• právo dítěte na nedotknutelnost osoby
• právo dítěte na vzdělání
• právo dítěte na ochranu zdraví

a to, aniž by byl proto dán legitimní a legální důvod.

Česká republika je demokratický právní stát založený na ústavních principech, k nimž patří i vázanost veřejné moci zákonem. Při respektování právního řádu České republiky nelze však považovat přijatá mimořádná opatření vztahující se k dětem za správná. Jak již bylo uvedeno výše, je v případě rozhodování ve vztahu k dětem třeba posuzovat zvlášť jejich zájem.

Testování na Covid-19 dvakrát týdně bude jistě představovat velký psychický tlak na děti, které se mu budou muset podrobit, aby jim bylo poskytnuto právo na vzdělání. Tato podmínka však v žádném případě nemá oporu v Listině základních práv a svobod a rovněž ani v zákoně, nehledě na mezinárodní smlouvy. Podmiňovat pozitivní závazek státu spočívající v poskytnutí vzdělání není v demokratickém právním státě možné.

Neexistuje rovněž žádný důvod pro to, aby se děti nevrátily do školních lavic, naopak by se tím mohl napravit současný protiprávní stav.

Vzhledem k tomu, že nošení roušek dětmi ve školách není možné vymáhat, a dlouhodobé nošení roušek může mít negativní dopad na zdraví dětí, je i toto opatření zcela v rozporu s Listinou, a tedy i v tomto ohledu je nutné vycházet z nejlepších zájmů dítěte a zbytečně jej nevystavovat stresovým situacím.

Tým AK Sudolská

[1] KUBA, Jaroslav. Pravomoci vlády za nouzového stavu [online]. 2020 [cit. 2021-04-06]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/ustavni-pravo/pravomoci-vlady-za-nouzoveho-stavu#note-16

[2]VALIŠOVÁ, Vladana. K otázce testování zaměstnanců na onemocnění covid-19 [online]. 2021 [cit. 2021-04-06]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/pracovni-pravo/k-otazce-testovani-zamestnancu-na-onemocneni-covid-19

[3] POHLUDKA, Michal a Lenka PIHEROVÁ. Vývoj epidemie SARS-CoV-2 u dětí v populaci České republiky [online]. 2021, 11 [cit. 2021-04-06]. Dostupné z: https://genespector.com/documents/Vyvoj_epidemie_SARS-CoV-2_u_deti_v_populaci_CR.pdf

[4] PIRK, Jan a Roman ŠMUCLER. Otevřený dopis lékařů vládě, parlamentu a médiím ohledně tzv. koronavirové krize [online]. 2021 [cit. 2021-04-06]. Dostupné z: https://www.petice.com/oteveny_dopis_leka_vlad_parlamentu_a_mediim_ohledn_tzv_koronavirove_kriz

[5] Vláda zavřela školy, nikoliv továrny. Podle Rychetského se tak při řešení epidemie vyhýbá těžkým krokům. Https://ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2021-04-06]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3292929-vlada-zavrela-skoly-nikoliv-tovarny-podle-rychetskeho-se-tak-pri-reseni-epidemie

[6] DANKO, Filip. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví jsou rozhodnutími podle zákona o odpovědnosti za škodu [online]. 2021 [cit. 2021-04-06]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/mimoradna-opatreni-ministerstva-zdravotnictvi-jsou-rozhodnutimi-podle-zakona-o-odpovednosti-za-skodu-111145.html

Další články