Úvod

Problematika pořizování obrazových a zvukových záznamů ze soudního jednání představuje v rámci justice dlouhodobě diskutované téma. K pořizování obrazových a zvukových záznamů dochází především, nikoliv však jen, v kauzách veřejně známých osob či v tzv. „medializovaných kauzách“, neboť se těchto soudních jednání zpravidla v hojném počtu účastní jak laická veřejnost, tak zástupci médií.

Cílem tohoto článku je proto přiblížit právní úpravu pořizování obrazových a zvukových záznamů výlučně z prostředí civilních soudních jednání, a to proto, že často si svých práv a povinností nejsou vědomi nejen účastníci řízení, zástupci médií, ani laická veřejnost, ale leckdy ani samotní předsedové senátu či samosoudci, což může vést až porušení ústavněprávní zásady veřejnosti soudního jednání.

Zásada veřejnosti soudního jednání

Je notorietou, že soudní řízení je vystavěno na zásadě veřejnosti, jež představuje neodmyslitelnou součást práva na spravedlivý proces.

Význam této zásady je proto akcentován i v ústavněprávní rovině, a to jak v čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR: „Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“, tak v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: „Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“ V rámci civilního řízení je zásada veřejnosti soudního jednání upravena v ust. § 116 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), které stručně a jasně stanoví, že: „Jednání je veřejné.“, přičemž v dalších odstavcích tohoto ustanovení jsou uvedeny důvody, pro které může být veřejnost z jednání (či jeho části) v souladu s čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR vyloučena.

Smyslem a účelem zásady veřejnosti soudního jednání je především umožnit veřejnou kontrolu justice. To ostatně potvrdil již za první Československé republiky tehdejší Nejvyšší soud, jenž judikoval, že: „Účelem ustanovení o veřejnosti soudního jednání je veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti, souzení na bílém dni, nikterak v temnu tajnosti soudního řízení.“[1]

Zásada veřejnosti soudního jednání tak umožňuje kontrolu řádného výkonu soudnictví a má „zabránit „utajené“ neboli tzv. kabinetní justici.“[2]

Veřejnost soudního jednání je současně zárukou soudcovské nezávislosti, neboť veřejnost má možnost přesvědčit se o tom, že soudce jedná a rozhoduje nestranně a nezávisle, nikoliv pod nějakým „viditelným dohledem či nátlakem.“[3] Princip veřejnosti soudního řízení je proto třeba chápat také jako východisko pro uplatňování dalších ústavně zaručených základních práv, na prvním místě právo na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod v souvislosti s kritikou konkrétního fungování soudní moci.

S ohledem na podstatu a význam zásady veřejnosti soudního jednání se proto nelze při její aplikaci omezit pouze na umožnění fyzické přítomnosti veřejnosti v jednací síni v době soudního jednání, jak ostatně ustáleně judikuje i Ústavní soud[4]. To proto, že veřejnost může být v dnešní době plné technologických změn soudnímu jednání přítomna buď přímo, tzn. osobně v jednací síni, nebo nepřímo prostřednictvím obrazových, zvukových přenosů nebo záznamů pořizovaných zejména zástupci médií.

Pořizování zvukových záznamů

Podmínky pro pořizování zvukových a obrazových záznamů ze soudního jednání zakotvuje ust. § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), které zní: „Uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat.“

Z věty druhé citovaného ustanovení, lapidárně řečeno, vyplývá, že zvukové záznamy lze pořídit zásadně vždy, avšak pořizování zvukového záznamu je nutno předsedovi senátu/samosoudci předem oznámit. Výjimkou budou situace, kdy by způsob pořizování zvukových záznamů mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání. Z odborné literatury plyne, že o takové situace se jedná např. „i tehdy, jestliže by např. jejich připuštěním mohli být uvedeni účastníci řízení do situace, kdy by např. z tohoto důvodu odmítali vypovídat apod.“[5]

 V takovém případě proto může předseda senátu/samosoudce pořizování zvukových záznamů zakázat, přičemž zamítavé rozhodnutí je povinen srozumitelně odůvodnit.

To ostatně plyne rovněž z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2672/07, v němž Ústavní soud výslovně konstatoval, že: „Soudní řízení je tradičně postaveno na principu veřejnosti a ústavodárce význam tohoto principu zdůraznil tím, že jej zakotvil jak v čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky, tak v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na podstatu a význam zásady veřejnosti soudního řízení se nelze při jeho aplikaci omezit pouze na umožnění přístupu veřejnosti do soudní síně v době jednání. Tato forma je nepochybně původní a základní, avšak stejně jako jiné oblasti života a nauky i právní řád prošel vývojem, který nutně musel reflektovat nové možnosti mezilidských vztahů, vytvářených zejména rozvíjejícími se službami a technickým pokrokem. Jen v tomto úhlu pohledu je možné vnímat ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), které reguluje možnost uskutečňovat zvukové a obrazové přenosy, resp. obrazové a zvukové záznamy. Je samozřejmé, že stejně jako základním limitem pro fyzickou přítomnost veřejnosti při jednání soudu je kapacita soudní síně, je v případě obrazových a zvukových přenosů a záznamů limitem možnost řádného a důstojného průběhu jednání. Vylučování některé formy veřejnosti soudního jednání přitom musí vždy být propojeno s legitimním cílem, jinak se jedná o svévoli, která se zcela míjí s cílem principu veřejnosti soudního řízení, jímž je především „kontrola“ soudní činnosti ze strany veřejnosti skrze reálné poučení o tom, jak soudnictví funguje, a tím budování důvěry veřejnosti v nezávislost a kvalifikovanost výkonu soudní moci.“

Ústavní soud tak potvrdil, že veřejnost může být soudnímu jednání přítomna rovněž prostřednictvím obrazových či zvukových záznamů, pročež zamítavé rozhodnutí je soudce povinen vždy odůvodnit. To proto, že „přítomnost veřejnosti, ať už osobní či skrze obrazový či zvukový přenos nebo záznam, nelze jednoduše či automaticky odmítat či vylučovat bez toho, že by k tomu byl relevantní důvod, protože jinak se jedná o svévoli.“

Pořizování obrazových záznamů

Podmínky pro pořizování obrazových záznamů ze soudního jednání výslovně upravuje ust. § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudních věta prvá, které zní: „Uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce.“

Zatímco zvukové záznamy z jednání lze pořizovat zpravidla vždy, a to po předchozím oznámení předsedovi senátu/samosoudci, ledaže by byl narušen průběh či důstojnost jednání, pořizování obrazových záznamů je vždy podmíněno souhlasem předsedy senátu/samosoudce.

Pokud předseda senátu/samosoudce s pořizováním obrazových záznamů nesouhlasí, není možné obrazové záznamy pořizovat. Z logiky věci lze mít za to, že důvodem pro odmítnutí pořizování obrazového záznamu by mohlo být např. ohrožení tajnosti utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, obchodní tajemství, důležitý zájem účastníků, svědků, bezpečnost či mravnost. Takto ostatně stanoví ust. § 116 odst. 2 občanského soudního řádu důvody pro vyloučení veřejnosti, a tak lze mít za to, že tyto důvody by mohly být legitimními důvody též pro odmítnutí pořizování obrazového záznamu ze soudního jednání. Jako legitimní důvod pro odepření možnosti pořizování obrazového záznamu si dále lze představit např. situaci, kdy je soudu známo, že osoba pořízené záznamy veřejně šíří za účelem dehonestace soudních osob. Rovněž neochota účastníků řízení vypovídat před soudem by jistě mohla být důvodem pro neumožnění pořizování obrazového záznamu.[6]

Na druhou stranu, důvodem pro neudělení souhlasu s pořízením obrazového záznamu by neměla být pouze skutečnost, že je soudním osobám pořizování obrazového záznamu nepříjemné. Soudce je přeci profesionál a vysoké nároky na něj kladené mají směřovat k posílení důvěry veřejnosti v soudnictví, jež je nezbytným předpokladem jeho nezávislosti. Zajištění většího komfortu soudce nesmí být na úkor práv účastníků řízení, v tomto případě práva na veřejnost soudního jednání.

V soudní praxi přitom není neobvyklé, že soudci souhlas s pořizováním obrazových záznamů neudělí, aniž by toto své rozhodnutí jakkoliv odůvodnili. Platí přitom, že i rozhodnutí, jímž předseda senátu/samosoudce zakáže pořizovat obrazové záznamy ze soudního jednání, by mělo být taktéž odůvodněno.

K tomuto závěru ostatně dospěl i Ústavní soud, který za podmínek trestního řízení uvedl, že: „Účast na soudním řízení je spojena s nutností nést určitý zásah do soukromí. Přítomnost veřejnosti, ať už osobní, či skrze obrazový či zvukový přenos nebo záznam, nelze zakázat (nepovolit), aniž by k tomu existoval relevantní důvod, neboť v takovém případě by se jednalo o svévoli. Je přitom na soudci, aby pečlivě zvážil, zda v konkrétním případě veřejný zájem na zajištění co nejširší veřejnosti řízení nemusí ustoupit některému jinému zájmu (např. ochrana soukromého života, spravedlivý proces, presumpce neviny, zájem na řádném, důstojném a nerušeném průběhu jednání).“[7]

K témuž závěru pak dospěl i veřejný ochránce práv ve své zprávě ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 2009/2019/VOP, kde poznamenal: „Vzhledem k významu ústavní zásady veřejnosti jednání, jejímž aspektem je i právo pořizovat obrazové záznamy z jednání, by měl předseda soudu vždy důsledně prověřit stížnost na soudce, který svým jednáním výkon práva bez legitimního důvodu zakázal. Jednání v rozporu se zásadou veřejnosti je nevhodným chováním soudce a předseda soudu se jím musí zabývat v rámci stížnosti podané podle § 164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích^“

Skutečnost, že ust. § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích stanovící podmínky pro pořizování obrazových a zvukových záznamů se uplatní i na vyhlašování rozsudku ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR věta druhá aproboval v recentním rozhodnutí též Ústavní soud, který poznamenal: „Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti ani jejich doplnění neplyne, že by stěžovatel předem informoval soud o tom, že bude pořizovat zvukový záznam z vyhlášení rozsudku, a stěžovatel rovněž výslovně uvedl, že předem nepožádal soud o možnost pořídit obrazový záznam. Stěžovatel dovozuje, že to nebylo třeba, neboť § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích vykládá tak, že nedopadá na vyhlášení rozsudku. Náhled obvodního soudu, že ustanovení zahrnuje i samotné vyhlášení rozsudku, z ústavního hlediska obstojí. Postup obvodního soudu proto byl v souladu s ústavně konformním výkladem § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích a nedošlo jím k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv.“[8]

Závěr

Zásada veřejnosti soudního jednání je inherentní součástí práva na spravedlivý proces a představuje významnou možnost, jak může laická veřejnost participovat na kontrole soudní moci. V dnešní době je zásada veřejnosti soudního jednání tvořena nejen fyzickou přítomností osob v jednací síni u příslušného soudu, ale rovněž prostřednictvím zvukových či obrazových záznamů, které mohou pořizovat jak samotní účastníci řízení, tak laická veřejnost či zástupci médií. Podmínky pro pořizování obrazových a zvukových záznamů ze soudního jednání upravuje ust. § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích.

Zatímco pořizování zvukových záznamů podléhá volnějšímu režimu, neboť je nutno pouze informovat předsedu senátu/samosoudce o jeho pořizování, který jej může zakázat jen tehdy, bude-li způsobem pořizování zvukového záznamu narušen průběh či důstojnost soudního jednání (např. hluk), v případě pořizování obrazových záznamů je nutné získat předem souhlas předsedy senátu/samosoudce.

V obou případech přitom platí, že pořizování záznamů může soudce zakázat, budou-li pro takový postup dány legitimní důvody. Své zamítavé rozhodnutí, kterým předseda senátu/samosoudce zakáže pořizování záznamů, je ovšem povinen řádně odůvodnit, neboť v opačném případě dochází k zásahu do ústavně garantovaného práva na veřejné projednání věci a porušení zásady veřejnosti, kterou zakotvuje jak čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, tak Listina základních práv a svobod v čl. 38 odst. 2.

Tým AK Sudolská

---

[1] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 11. 1931, sp. zn. Zm II 334/31.

[2] Nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3046/14.

[3] SLÁDEČEK, Vladimír. Čl. 96 [Procesní rovnost, ústnost a veřejnost jednání]. In: SLÁDEČEK, Vladimír, MIKULE, Vladimír, SUCHÁNEK, Radovan, SYLLOVÁ, Jindřiška. Ústava České republiky. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 1125.

[4] Např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2672/07 či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1418/12.

[5] KOCOUREK, Jiří. § 6 [Ústnost a veřejnost]. In: KOCOUREK, Jiří. Zákon o soudech a soudcích. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 53–54.

[6] Srov. zpráva veřejného ochránce práv ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 2009/2019/VOP.

[7] Usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1418/12.

[8] Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 581/25.

Další články