Úvod:

Rozsudkem ze dne 25. 6. 2026 Městský soud v Praze pravomocně uzavřel téměř na den přesně čtyři roky trvající soudní spor mezi provozovatelem webu www.ac24.cz a jedním z operátorů, když v meritu potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4[1], jímž byl našemu klientu přiznán nárok na náhradu ušlého zisku způsobeného porušením zákona a evropského práva spočívajícím v tom, že ze strany žalovaného operátora byl nezákonným způsobem znemožněn přístup na tyto webové stránky.

Městský soud v Praze tak setrval na svých závěrech vyjádřených již v usnesení ze dne 29. 2. 2024, o kterém jsme Vás dříve informovali[2], a potvrdil povinnost jednoho z poskytovatelů internetového připojení, jenž se v únoru roku 2022 rozhodl nezákonně blokovat webové stránky našeho klienta, nahradit našemu klientu ušlý zisk způsobený touto nezákonnou blokací.

Předmětný pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze je přitom zcela precedentní a přesahující zájmy našeho klienta jakožto jednotlivce, jelikož potvrzuje, že svoboda slova je dalekosáhle důležitější než jednotlivé, často pomíjivé a subjektivní názory, neboť její smysl spočívá právě v tom, že chrání i projevy, se kterými nemusíme souhlasit, a které se mohou někomu jevit v daném místě a čase jako kontroverzní nebo nežádoucí.

Stručné shrnutí skutkového a procesního stavu věci:

Pro připomenutí je vhodné v krátkosti shrnout skutkový a procesní stav proběhnuvšího soudního sporu.

V únoru roku 2022 nastala v České republice  bezprecedentní situace, kdy soukromoprávní subjekty, (i dle tvrzení samotného žalovaného operátora v tomto řízení) v souvislosti s právně nezávazným apelem státu (usnesením Vlády České republiky č. 127 ze dne 25. února 2022 a na něj navazující výzvou Národního centra kybernetických operací z téhož dne), blokovaly konkrétně vymezené webové stránky, včetně webových stránek, které provozuje náš klient.

V červnu roku 2022 (poté, co se klient neúspěšně domáhal prostřednictvím předběžných opatření zrušení blokace svého webu, neboť soudy požadovaly skutečnosti a důkazy, kterými náš klient v té době nemohl disponovat) jsme v zastoupení klienta proti jednomu z operátorů žalobu na „odblokování“. Vzhledem k tomu, že se mu v důsledku blokace snížila návštěvnost a současně mu tak ušel zisk, jsme za klienta podali dále žalobu na náhradu vzniklé újmy způsobené právě touto nezákonnou blokací – to byl nicméně čistě průvodní symptom bezprecedentní nezákonné blokace.

Ještě ve svém prvním rozsudku ze dne 12. 9. 2023 přitom soud prvého stupně zjevně protiprávní jednání žalovaného operátora aproboval, když žalobu našeho klienta v plném rozsahu zamítl. Jeho rozsudek tak musel být na základě odvolání podaného naším klientem ze strany Městského soudu v Praze zrušen.

Soud prvého stupně tohoto „reparátu“ následně využil, když rozsudkem ze dne 9. 10. 2025 přiznal našemu klientu právo na náhradu ušlého zisku způsobeného porušením zákona spočívajícím v tom, že ze strany jednoho z operátorů byl nezákonným způsobem znemožněn přístup na tyto webové stránky, přičemž tento rozsudek následně v meritu dne 25. 6. 2026 pravomocně potvrdil i Městský soud v Praze coby soud odvolací.

Blokace webu jako flagrantní porušení evropského práva a principů otevřeného internetu:

V tomto sporu zcela klíčovou roli hrálo nařízení Evropského parlamentu 2015/2120, tzv. nařízení o síťové neutralitě[3] (dále jen „Nařízení“).

Dotčené Nařízení ve svém článku 3 stanoví povinnosti operátorů (poskytovatelů služeb přístupu k internetu) k zajištění přístupu k otevřenému internetu, když mj. stanoví, že: „Poskytovatelé služeb přístupu k internetu nesmějí provádět opatření řízení provozu, která jdou nad rámec opatření stanovených v druhém pododstavci, a zejména nesmějí blokovat, zpomalovat, měnit, omezovat, narušovat, zhoršovat nebo diskriminovat konkrétní obsah, aplikace nebo služby nebo jejich konkrétní kategorie.“ 

Jinými slovy, vyjma obecných kautel zakazujících omezení svobody projevu a zákazu cenzury směřujících primárně na stát, z Nařízení plyne, že i na úrovni operátorů existuje obecný zákaz cenzury.

Z tohoto zákazu sice existují celkem tři jasné výjimky, kterými jsou:

– zajištění dodržení právních předpisů;

– zachování integrity a bezpečnosti sítě; a 

– zabránění přetížení sítě,

nicméně žádná z těchto výjimek v tomto případě dle názoru obecných soudů naplněna nebyla.

Je přitom třeba podotknout, že Městský soud v Praze v souladu s naší argumentací již v usnesení z 29. 2. 2024 dospěl k tomu, že blokace ze strany jednotlivých operátorů do žádné výjimky nespadá, a že blokace ze strany operátora je v rozporu s přímo závazným právním předpisem Evropské unie, čímž se stává povinným k náhradě vzniklé újmy našemu klientu.

Odvolací soud zároveň výslovně uvedl, že operátoři nebyli povinni respektovat právně nezávazné apely státu, neboť  „poskytovatelům služeb nebyl dán žádný závazný pokyn v rámci rozhodnutí orgánu veřejné moci s příslušnou pravomocí“, pročež se jednalo o „nezávaznou politickou proklamaci doporučujícího charakteru.“[4].

Odvolací soud dále doplnil, že protiprávní jednání operátorů vykazuje znaky „faktické cenzury obsahu stránek uživatelů, kterou v podmínkách České republiky zakazuje článek 17 odst. 3 LZPS jako součásti ústavního pořádku“[5].

I přesto po tomto zcela jednoznačném usnesení odvolacího soudu trvalo našemu klientu ještě více než dva roky, než byl jeho nárok soudy pravomocně přiznán.  

Shrnutí a závěr:

Závěrem je třeba uvést, že tento spor nebyl pouhým sporem o náhradu ušlého zisku ve výši několika desítek tisíc korun, nýbrž sporem o to, zda české soudy v rozhodné chvíli obstojí a dají jasně najevo, že svoboda slova a projevu stojí nad pomíjivou geopolitikou, politickými proklamacemi a neprávními a snadno zneužitelnými nálepkami, jako je „dezinformace“. Jsme přitom rádi, že jak Obvodní soud pro Prahu 4, tak Městský soud v Praze v této zkoušce zdárně obstály.

Soudy tak výslovně potvrdily, že Česká republika je demokratický právní stát, kde jsou práva a svobody zakotvená v Listině základních práv a svobod tím nejdůležitějším, a zároveň tím vyslovily důvěru občanům, že nepotřebují, aby jim někdo „pravdu“ určoval, ale že jsou občané sami nejpovolanější k tomu, aby se rozhodli, jaké informace přijímat chtějí, a jaké ne. Představa, že občané mají potřebu, aby jim někdo třídil co mají a nemají číst, by byla nesmírně nešťastnou vizitkou buď pro občany, nebo pro českou justici.

Na jednání operátora je třeba nahlížet velmi kriticky, neboť jde o mimořádný exces vykazující znaky podobné cenzuře, jak  a provádějící kontrolu a znepřístupnění obsahu konkrétních webových stránek. Proto kvitujeme, že obecné soudy takřka po čtyřech letech soudního sporu postavily na jisto, že ten, kdo blokoval, konal zcela nezákonně, v rozporu s Nařízením, a proto je odpovědným k náhradě vzniklé újmy.

Přestože proti rozsudku Městského soudu v Praze je podání ústavní stížnosti přípustné, byli bychom velice překvapeni, pokud by Ústavní soud (za předpokladu podání ústavní stížnosti ze strany žalovaného operátora) s ohledem na výše uvedené přistoupil k zásahu a změně rozsudků obecných soudů.

Tým AK Sudolská

---

[1] https://www.aksudolska.cz/zajimavosti-z-prava/konec-cenzury-v-ceske-republice-blokovane-weby-maji-narok-na-nahradu-ujmy-zpusobene-nezakonnou-blokaci-v-roce-2022/.

[2] https://www.aksudolska.cz/zajimavosti-z-prava/mestsky-soud-v-praze-konstatoval-nezakonnost-blokace-webu-ze-strany-operatoru/.

[3] NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) 2015/2120 ze dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu a mění směrnice 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací a nařízení (EU) č. 531/2012 o roamingu ve veřejných mobilních komunikačních sítích v Unii.

[4] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 7 As 22/2023 a bod č. 7 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 20 Co 6/2024-296.

[5] Bod č. 9 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 20 Co 6/2024-296.

Další články