Obvodní soud pro Prahu 4 dnešním rozsudkem přiznal provozovateli webu www.ac24.cz právo na náhradu škody způsobené porušením zákona spočívajícím v tom, že ze strany jednoho z operátorů byl nezákonným způsobem znemožněn přístup na tyto webové stránky.

Obvodní soud pro Prahu 4 tak navázal na závěry Městského soudu v Praze plynoucí z usnesení ze dne 29. 2. 2024, o kterém jsme Vás dříve informovali[1], když uložil jednomu z poskytovatelů internetového připojení, který se v únoru roku 2022 rozhodl nezákonně blokovat webové stránky našeho klienta, povinnost nahradit našemu klientu vzniklou újmu způsobenou touto nezákonnou blokací.

Usnesení je k dispozici zde: https://www.aksudolska.cz/wp-content/uploads/2025/10/240306_Usneseni_Mestsky-soud-v-Praze_20Co_6_2024_12.pdf.

Dnešní rozsudek je přitom zcela precedentní a přesahující zájmy našeho klienta coby jednotlivce, jelikož potvrzuje, že svoboda slova je dalekosáhle důležitější než jednotlivé, často pomíjivé a subjektivní názory, neboť její smysl spočívá právě v tom, že chrání i projevy, se kterými nemusíme souhlasit, a které se mohou někomu jevit v daném místě a čase jako kontroverzní nebo nežádoucí.

Blokace webu jako zřejmé porušení evropského práva a principů otevřeného internetu

Pro toto řízení je klíčovým Nařízení Evropského parlamentu 2015/2120, tzv. nařízení o síťové neutralitě[2], (dále jen „Nařízení“), které především ve svém článku 3 stanoví povinnosti operátorů (poskytovatelů služeb přístupu k internetu) k zajištění přístupu k otevřenému internetu. Mimo jiné stanoví, že: „Poskytovatelé služeb přístupu k internetu nesmějí provádět opatření řízení provozu, která jdou nad rámec opatření stanovených v druhém pododstavci, a zejména nesmějí blokovat, zpomalovat, měnit, omezovat, narušovat, zhoršovat nebo diskriminovat konkrétní obsah, aplikace nebo služby nebo jejich konkrétní kategorie.“ 

Jinými slovy, je vyjma obecných kautel zakazujících omezení svobody projevu a zákazu cenzury, směřující primárně na stát, zde i na úrovni operátorů existuje obecný zákaz cenzury.

Z tohoto zákazu existují celkem tři jasné výjimky, kterými jsou:

• zajištění dodržení právních předpisů;
• zachování integrity a bezpečnosti sítě; a 
• zabránění přetížení sítě.

Jinými slovy, v rovině přímo závazného evropského práva existuje explicitní zákaz nečinit to, co v roce 2022 učinili v České republice jednotliví operátoři. Již Městský soud v Praze přitom v souladu s naší argumentací, v usnesení z 29. 2. 2024 rozhodl, že blokace ze strany jednotlivých operátorů do žádné výjimky nespadá, a že blokace ze strany operátora je v rozporu s přímo závazným právním předpisem Evropské unie, čímž se stává povinným k náhradě vzniklé újmy našemu klientu.

Skutkový stav věci

V únoru 2022 nastala v České republice  bezprecedentní situace, kdy soukromoprávní subjekty, zřejmě v souvislosti správně nezávazným apelem státu blokovaly konkrétně vymezené webové stránky.

Naše advokátní kancelář v soudním řízení zastupuje právě jednoho z provozovatelů internetových stránek, který byl dotčen výše naznačeným postupem některých mobilních operátorů.

Vzhledem k nepřehlednosti situace a informačnímu deficitu, ve kterém náš klient  v roce 2022 byl, se v první řadě klient domáhal prostřednictvím předběžných opatření zrušení blokace svého webu. V tomto ohledu nemohl být úspěšný, protože soudy požadovaly skutečnosti a důkazy, kterými náš klient v té době nemohl disponovat – současně vzhledem ke konspirativnosti celé blokace zprvu nebylo ani zřejmé, na koho se má obrátit. Následně podal klient v létě roku 2022 proti jednomu z operátorů žalobu na „odblokování“. Vzhledem k tomu, že se mu v důsledku blokace snížila návštěvnost a současně mu tak ušel zisk, jsme za klienta podali také žalobu na náhradu vzniklé újmy způsobené právě touto nezákonnou blokací – to byl nicméně čistě průvodní symptom bezprecedentní nezákonné blokace.

Usnesení vlády a výzva NCKO

Pro kontext je třeba dodat, že blokace webů ze strany operátorů, či správců české domény .cz, byla činěna zřejmě v reakci na usnesení Vlády České republiky č. 127 ze dne 25. února 2022[3] a na něj navazující výzvu Národního centra kybernetických operací z téhož dne, přičemž ve druhém jmenovaném dokumentu byly uvedeny konkrétní weby určené k blokaci.

Právní povahou obou těchto dokumentů se již soudy (včetně Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu) dříve zabývaly, přičemž celá řada rozhodnutí Městského soudu, Nejvyššího správního soudu, a dokonce soudu Ústavního[4], zjednodušeně řečeno, konstatovala, že vždy šlo pouze o doporučení, a nikoliv o právně závazný akt, tudíž se jím osoby soukromého práva řídit nemusely. Pokud tak učinily, jednaly zcela autonomně na základě vlastního rozhodnutí, a proto jsou též tyto subjekty právně odpovědné za vzniklou újmu. To je z pohledu stávající judikatury dáno mimo jiné tím, že dotčené subjekty mají disponovat dostatečným právním a administrativním aparátem, který měl vyhodnotit, že operátoři politickými apely nejsou vázáni, a že jejich vyslyšením poruší evropské právo.

Závěr

Ve svém prvním rozsudku soud prvého stupně zjevně protiprávní jednání žalovaného operátora aproboval a jeho rozsudek tak musel být Městským soudem v Praze zrušen. Soud prvého stupně  tohoto „reparátu“ využil, když stanovil, že Česká republika je demokratický právní stát, kde jsou práva a svobody zakotvená v Listině základních práv a svobod tím nejdůležitějším.

Zároveň tím vyslovil důvěru občanům, že nepotřebují, aby jim někdo „pravdu“ určoval, ale že jsou občané sami nejpovolanější k tomu, aby se rozhodli, jaké informace přijímat chtějí, a jaké ne. Představa, že občané mají potřebu, aby jim někdo třídil co mají a nemají číst, by byla nesmírně nešťastnou vizitkou buď pro občany, nebo pro soud.

Tento spor totiž není jen o částku necelých sto tisíc korun. Je primárně o tom, zda české soudy v rozhodné chvíli obstojí a dají jasně najevo, že svoboda slova a projevu stojí nad pomíjivou geopolitikou, politickými proklamacemi a neprávními a snadno zneužitelnými nálepkami, jako je „dezinformace“. Jsme přitom rádi, že jak Obvodní soud pro Prahu 4, tak Městský soud v Praze v této zkoušce zdárně obstály.

V neposlední řadě je třeba uvést, že pro nynější spor bylo zcela lhostejné, jaký legální obsah náš klient na svých stránkách v rozhodné době zveřejňoval a zveřejňuje. Právní řád totiž zná celou řadu instrumentů, kterými lze již dnes omezit svobodu slova, skrze kriminalizaci šíření poplašné zprávy, právní úpravy na ochranu osobnosti a další – mezi tyto instrumenty však nepatří nahodilá rozhodnutí soukromých subjektů s významnou tržní silou, o blokaci legálního obsahu na internetu – a je tomu tak správně.

Bylo by skutečně nebezpečné, kdyby se jakýkoliv soud pokusil sám vytvořit definici „dezinformace“ nebo implicitně udělal rovnítko mezi určitým typem obsahu a jeho právní neochranitelností. Jakmile by se totiž soud pustil do kvalitativního hodnocení obsahu, znamenalo by to, že sám sebe staví do role posuzovatele pravdy a nepravdy – tedy toho, kdo rozdělí svobodné projevy a informace na ty „hodné“ právní ochrany a na ty, které si ji už nezaslouží.

Takový postup je však vždy cestou k cenzuře. Protože zítra by se do stejné kategorie mohl dostat kdokoli jiný – novinář, publicista, blogger či běžný občan – jen proto, že jeho sdělení nesdílí většinový či politicky preferovaný názor. Právě proto svoboda slova chrání i projevy, které jsou kontroverzní, obtížné nebo nepopulární. Svojí důležitostí tak tento spor dalece přesahuje zájmy jednotlivce – i našeho klienta.

Na jednání operátora je třeba nahlížet velmi kriticky, jde o mimořádný exces vykazující znaky podobné cenzuře a provádějící kontrolu a znepřístupnění obsahu konkrétních webových stránek. Proto kvitujeme, že soud prvého stupně tak po více než třech letech soudního sporu postavil na jisto, že ten, kdo blokoval, konal zcela nezákonně, v rozporu s Nařízením, a proto je odpovědným k náhradě vzniklé újmy.

Tým AK Sudolská

---

[1] https://www.aksudolska.cz/zajimavosti-z-prava/mestsky-soud-v-praze-konstatoval-nezakonnost-blokace-webu-ze-strany-operatoru/.

[2]  NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) 2015/2120 ze dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu a mění směrnice 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací a nařízení (EU) č. 531/2012 o roamingu ve veřejných mobilních komunikačních sítích v Unii.

[3] https://vlada.gov.cz/cz/urad-vlady/poskytovani-informaci/poskytnute-informace-na-zadost/informace-tykajici-se-udajnych-dezinformacnich-webu-195270/.

[4] Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2023, č. j.  4 As 206/2022 – 108, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2023, č. j.  7 As 22/2023 – 41 či usnesení Ústavního soudu ze dne 9.4.2024, sp. zn. III. ÚS 2628/23 a usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 5/23 ze dne 6. 12. 2023.

Další články