Dne 14. 5. 2025 byl zveřejněn rozsudek Soudního dvora Evropské unie, resp. Tribunálu, ve věci T-36/23 (Stevi a The New York Times v. Evropská komise)[1] (dále též „Rozsudek“), v němž Tribunál konstatoval, že Evropská komise porušila právo veřejnosti na řádnou správu zakotvené v čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie[2], když ve svém rozhodnutí ze dne 15. 11. 2022 zamítla žádost novinářky deníku The New York Times, paní Matiny Stevi, o zpřístupnění textových zpráv mezi předsedkyní Evropské komise paní Ursulou von der Leyen a ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer panem Albertem Bourlou o vakcínách proti onemocnění COVID-19, pročež Tribunál předmětné rozhodnutí Evropské komise (dále jen„Komise“) zrušil. Komise přitom žádost zamítla s odůvodněním, že tyto textové zprávy nemá k dispozici.

Rozsudek Tribunálu považujeme za správný, pečlivě odůvodněný a velmi jej vítáme, neboť zdůrazňuje význam Listiny základních práv EU a právo každého občana EU na informace, jakož i zásadu transparentnosti a odpovědnosti orgánů, institucí a jiných subjektů EU, stejně jako jejich povinnost řešit záležitosti nestranně a spravedlivě.

Skutkový stav

Novinářka deníku The New York Times podala ke Komisi žádost ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. 5. 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise[3], v rámci níž se po Komisi domáhala zpřístupnění textových zpráv, keré si mezi sebou vyměnili Ursula von der Leyen a Albert Boula v rozhodném období od 1. 1. 2021 do 11. 5. 2022.

Komise tuto žádost svým rozhodnutím z 15. 11. 2022 zamítla s tím, že tyto textové zprávy nemá k dispozici. Novinářka společně s deníkem The New York Times podala dne 25. 1. 2023 proti rozhodnutí Komise žalobu na základě čl. 263 Smlouvy o fungování EU[4], v níž uváděla, že Komise porušila zejména čl. 3 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001, a dále čl. 11 Listiny základních práv EU společně s čl. 41 Listiny základních práv EU.

Komunikace mezi předsedkyní Komise a vedoucím pracovníkem společnosti Pfizer, jež probíhala zejména prostřednictvím textových zpráv a telefonních hovorů a jejíž zveřejnění bylo požadováno, podle informací deníku The New York Times sehrála klíčovou roli při vyjednávání smlouvy na dodávku vakcín proti COVID-19, jež zahrnovala v celkovém objemu až 1,8 miliardy dávek v celkové hodnotě přes 20 miliard eur. Na základě této transakce se pak EU stala největším zákazníkem společnosti Pfizer co do hodnoty a počtu zakoupených vakcín proti onemocnění COVID-19, když měla EU navíc údajně platit daleko vyšší ceny než ostatní kupující.[5]

Právní hodnocení věci Tribunálem

Tribunálv úvodu Rozsudku připomenul, že účelem Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům je v co nejvyšší míře posílit právo veřejnosti na přístup k dokumentům v držení orgánů EU. V zásadě by totiž měly být veřejnosti přístupné všechny dokumenty orgánů. Platí ovšem, že pokud orgán EU v odpovědi na žádost o přístup tvrdí, že dokument neexistuje, stanoví se tzv. vyvratitelná domněnka, že takový dokument neexistuje v souladu s domněnkou pravdivosti, která se k tomuto tvrzení váže. Taková domněnka však může být vyvrácena na základě relevantních a shodujících se důkazů předložených žadatelem o zpřístupnění.

Přesně taková situace se přitom stala v předmětné věci, když žadatelé předložily relevantní a shodující se důkazy, které popisují existenci komunikace, zejména ve formě textových zpráv, mezi předsedkyní Komise a generálním ředitelem společnosti Pfizer v rámci nákupu očkovacích látek od této společnosti Komisí během pandemie COVID-19, čímž byla vyvrácena domněnka o neexistenci požadovaných dokumentů.

Tribunál dále konstatoval, že Komise neposkytla dostatečná a věrohodná vysvětlení ohledně způsobu vyhledávání požadovaných dokumentů, míst, kde bylo vyhledávání provedeno, ani ohledně případného odstranění textových zpráv. Dále se Komisi nepodařilo za celou dobu řízení objasnit, zda byly textové zprávy odstraněny dobrovolně nebo automaticky, či zda byl v mezidobí obměněn mobilní telefon předsedkyně Komise. Komise zároveň nedostatečným způsobem vysvětlila, proč považovala tyto textové zprávy za nevýznamné a nevyžadující uchování a zálohování, když odpovědi Komise týkající se textových zpráv požadovaných v průběhu celého řízení byly založeny buď na domněnkách, nebo na měnících se či nepřesných informacích.

S ohledem na výše uvedené se dle Tribunálu Komise nemohla spokojit s tvrzením, že nemá požadované dokumenty v držení, ale musí poskytnout věrohodná vysvětlení umožňující veřejnosti a Tribunálu pochopit, proč tyto dokumenty nelze nalézt.

Dle názoru Tribunálu shrnutého v bodech č. 84 a násl. Rozsudku pak platí, že:

• Komise podrobně nevysvětlila způsob vyhledávání, které bylo provedeno k nalezení těchto dokumentů, ani na jakých místech se toto vyhledávání uskutečnilo – Komise tedy neposkytla věrohodná vysvětlení k odůvodnění toho, že se požadované dokumenty nenachází v jejím držení;
• Komise navíc dostatečně neobjasnila, zda byly požadované textové zprávy odstraněny a zda v tomto případě k odstranění došlo dobrovolně nebo automaticky, nebo zda byl například v mezidobí obměněn mobilní telefon její předsedkyně;

• konečně Komise rovněž věrohodně nevysvětlila, proč měla za to, že textové zprávy vyměněné v rámci nákupu očkovacích látek proti covidu-19 neobsahují důležité informace nebo informace, které žadatelé vyžadují.

Rozsudek Tribunálu tak zdůrazňuje klíčový význam Listiny základních práv EU, práva na informace, zásady řádné správy a transparentnosti a odpovědnosti veřejných institucí a to zejména, nikoliv však jen, v krizových obdobích. Transparentní komunikace a zveřejňování relevantních dokumentů jsou přitom nezbytné pro udržení důvěry občanů v instituce Unie a fungování EU.

Vyjádření Komise k Rozsudku

V reakci na tento Rozsudek Komise uvedla, že se s Rozsudkem Tribunálu nejprve důkladně seznámí, a poté rozhodne o dalším postupu. Komise dále deklarovala, že přijme „nové rozhodnutí s podrobnějším vysvětlením“[6], přičemž neopomněla zdůraznit, že transparentnost byla pro Komisi a i její předsedkyni paní Ursulu von der Leyen vždy na prvním místě.

Závěr

Rozsudek Tribunálu ve věci T-36/23 představuje významný krok k posílení transparentnosti a odpovědnosti (nejen) Komise, ale dalších orgánů a institucí EU. Ukazuje totiž, že ani orgány či instituce EU nemohou ignorovat Listinu základních práv EU zakotvující právo veřejnosti na přístup k informacím a právo na řádnou správu.

Tento případ by měl sloužit jako precedens a výstraha pro všechny další orgány, instituce či jiné subjekty EU, že transparentnost není pouze právní povinností, ale i základním kamenem důvěry občanů v demokratické instituce.

Vzhledem k tomu, že bylo Rozsudkem zamítavé rozhodnutí Komise k žádosti paní Stevi o zpřístupnění textových zpráv zrušeno bude Komise povinna vydat rozhodnutí nové, přičemž Komise sice není povinna textové zprávy zveřejnit, je ovšem povinna takové své (čili klidně i znovu zamítavé) rozhodnutí v intencích dle výše uvedeného Rozsudku odůvodnit.

Tým AK Sudolská

---

[1]https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf;jsessionid=36161B53D38A5655877348B50FE075EE?text=&docid=299492&pageIndex=0&doclang=CS&mode=req&dir=&occ=first&part=1&cid=547596.

[2] https://www.zakonyprolidi.cz/pravoeu/dokument?celex=12012P%2FTXT.

[3] https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/ALL/?uri=celex:32001R1049.

[4] https://eur-lex.europa.eu/resource.html?uri=cellar:2bf140bf-a3f8-4ab2-b506-fd71826e6da6.0008.02/DOC_2&format=PDF.

[5] https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-evropsky-soud-povolil-zverejneni-textovych-zprav-von-der-leyenove-s-sefem-pfizeru-40521193.

[6] https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/statement_25_1211.

Další články